Krátké jednodílné povídky a příběhy

Tajemství lesů

Taky máte rádi lesy stejně jako já? Tu vůni smrků, borovic a naprostý klid? Musím říct, že jsem to přímo miloval. A to už od svých 10 let. Kdykoliv jsem měl příležitost, vzal jsem svého psa a šli jsme do lesa. Jmenovala se Lucy a byla to border kolie. Měl jsem ji strašně moc rád. Pokaždé, když jsem měl deprese, nebo jsem potřeboval přítele, byla tu vždycky pro mně.

Šli jsme po ulici směrem k lesu. Lucy cloumala a škubala vodítkem, aby mohl prohnat kočku, která provokativně přeběhla přes silnici. Procházeli jsme kolem domu, kde nějaký muž řezal na cirkulárce dřevo. Letmo se na nás podíval a pak si dál hleděl své práce. My jsme udělali totéž a pokračovali dál k lesu. Na kraji jsem přikázal Lucy, aby si sedla a já jí tak mohl pustit z vodítka. Ta se pak rozeběhla do lesa a začala čenichat, jako to dělala vždycky.

Vyrazili jsme po asfaltce dál do lesa a došli k místu, kde kdysi býval muniční sklad. Z listí u kraje silnice ještě vykukovaly zbytky plotů a sloupky zapuštěné v betonu byly srovnané v příkopu. Dnes už tam není nic, jen písčitá půda se zasazenými stromky. Pokračovali jsme dál do lesa.

Sešli jsme z cesty a vydali se mezi stromy.

Lucy běhala kolem a vydávala zvuky, kterými mě vybízela k tomu, abych se pustil za ní. Samozřejmě že jsem se za ní hned rozběhl. Běželi jsme mezi stromy, přebíhali mírné kopečky a malá vyschlá řečiště.

Najednou jsme se dostali do nové části lesa, kterou jsme ještě neprobádali. Řekl jsem: ,,Lucy, pojď! Tady jsme ještě nebyli." Šli jsme dál, než jsme došli na malé prostranství, kde byla půda trochu propadlá pod úroveň okolní půdy. Vypadalo to jako rybník, který zarostl trávou. Ta však byla všude kolem uschlá. Trochu mě to překvapilo.Stál jsem uprostřed kruhu. Vše mimo něj bylo však v pořádku. Zaujalo mě to. Najednou praskla větvička. Myslel jsem, že mě někdo pozoruje. Pomalu jsem se otočil tím směrem a málem jsem dostal infarkt. Lucy běžela proti mně a vyskočila na mě. ,,Sakra Lucy! Tohle mi nedělej! Ještě mě zabiješ." Zasmál jsem se a poškrabal ji na bocích a pohladil po hlavě. Pak jsme se rozešli někam směrem na jih, hlouběji do lesů. Ušli jsme asi kilometr, když jsme přišli k malé vyvýšenině, kde jsem se zastavil a rozhlédl se kolem. Zadíval jsem se na Lucy, jenž běhala všude kolem a dělala blbiny. Usmál jsem se.Už jsem se chtěl rozejít a pokračovat dál, když jsem se v pohybu podíval na pařez porostlý mechem, asi půl metru ode mě. Byl pokrytý ptačím peřím. Napadlo mě, že nějaký dravec měl štěstí a ulovil ptáka, ale to mě přešlo, když jsem našel další takové kruhy peří. Nebylo to znepokojivé. V tu chvíli mi to přišlo jako místo, kam si nějaká liška odtáhla své kořisti. Takže po krátkém prohledání blízkého okolí, jsem se vydal zase dál.Po nějaké chvíli mi začalo být divné, že jsem už nějakou chvíli nenarazil na cestu, nebo silnici.Přesto jsem však byl i nadále v klidu. Teď si říkám, proč jsem byl takový hlupák, že jsem pokračoval stále dál. Kdybych to ještě tehdy otočil a šel zpátky, bylo by všechno v pohodě. Jenomže pak...
Pak to bylo čím dál horší.

Po asi půl hodině jsme narazili na bažinu. Celá plocha, kde byla pevná zem, byla posetá kusy břízy a všemožným dřevem. Podíval jsem se na Lucy, která stála po mém boku a koukala před sebe. ,,Tak co teď? Zkusíme to obejít?" Ta se na mě jenom podívala a zatvářila se vesele, tak jako vždycky. Najednou jsem dostal silný pocit, že nás někdo sleduje. Otočil jsem se za sebe, ale nic jsem neviděl. Už jsem chtěl vykročit, když jsem si všiml, že je pode mnou ježek. Byl roztomilý. Trochu mě překvapilo, že se odvážil tak blízko ke mně. Chystal jsem se na něj sáhnout, když jsem koutkem oka zahlédl něco před sebou. Zvedl jsem zrak k postavě v kápi, jenž stála přede mnou.

Ne... Stála není správné slovo. Vysela tam přede mnou ve vzduchu. Jako by chodila po hladině vody. Jinak by se propadla do bažin. To mi dochází až teď, když nad tím zpětně přemýšlím. V té chvíli jsem myslel, že je tam jenom nahromaděná voda a ve skutečnosti to není bažina ale jen louže vody kolem. Byl jsem překvapený, že se tam najednou objevila, aniž bych ji viděl nebo slyšel přicházet. Nenapadlo mě nic jiného než: "Halo?". Postava ale neodpověděla. Jen tam dál nehybně stála jako nějaký neživý předmět. Pak se zadívala přímo na mě.