Krátké jednodílné povídky a příběhy

Můj příbeh

Krutost...

Co je to vlastně krutost? Co je ve skutečném světě krutost? Kdybychom si představili krutost v říši zvířat, tak ji nenajdeme. Je to koloběh života. Jen lidé vynalezli slovo krutost. Proč jsem jediný komu to dochází?

Toto se mi honilo hlavou, když mě policejní eskorta převážela dodávkou do věznice. Seděl jsem uprostřed, sledoval jsem krajinu, která probíhala kolem, poslouchal puštěné rádio a na nic nemyslel. A co se vlastně stalo? Co jsem provedl, že směřuji na tak strašné místo? Povím vám, co jsem udělal tak strašného, že jedu do basy. Takže když tohle čtete, dali jste mi tím svolení vyprávět dle vlastního uvážení. Takže začneme od úplného začátku.

Narodil jsem se v roce 1998 v Brněnské nemocnici. Moji rodiče byli tak šťastní, když jsem se narodil. Vyrůstal jsem jako jedináček. Podle mě se mé dětství vyvíjelo špatně. Jak už to bývá, byl jsem často šikanovaný. Slabšímu kusu ze stáda není dáno přežít. V mém případě alespoň ne úplně. Přestože jsem prosil dospělé, aby se za mě postavili, že mi ubližují, nikdy nic neudělali. Moje matka mi řekla že je mám ignorovat. Že je to omrzí a sami přestanou. Největší hloupost, kterou mi kdy řekla. Učitelka jim nemohla nic říct, protože by to stejně nic nezměnilo. Později mi diagnostikovali ADHD.

Když se zamyslím, už si ani nepamatuji, jak jsem tu informaci zpracoval. Dělal jsem si ze všeho srandu, neohlížel se na následky. Takže když máte ADHD, nikdo vám nebude věřit, když budete tvrdit, že to oni si začali a že jste neměli žádný důvod se vůbec prát.

Uběhlo pár let a moji rodiče se rozvedli.

Nedával jsem si to za vinu. Často jsem poslouchal, jak se hádají. Ať už to bylo o mě, o školu nebo o byt, či věci v něm. Když mi bylo 10, dostal jsem k narozeninám svůj první MP3 přehrávač a sluchátka. Takto jsem měl alespoň možnost uniknout posměškům a provokacím ve škole. Byl jsem jim jen pro smích. Když mi bylo 13, objevil jsem svůj talent umělce. Tak jsem se začal věnovat kreslení. Všechno však nabralo nový směr, když se v roce 2014 objevil příběhu Jeff the Killer a vstoupil mi do života. Byl jsem jím doslova okouzlen...

Byly jsme si tolik podobní. Měli jsme toho tolik společného. Takže se stal mým únikem od reality. Později jsem si řekl, že chci být taky tak slavný. A tak jsem se rozhodl, že napíšu svůj vlastní příběh a stanu se tak slavný. Postupem času jsem se zlepšoval v tom co dělám, až si rodiče začali dělat starosti. Nevěděli o tom, že píšu kruté horor. Viděli, jak se měním. Báli se o mě.
Dnes už mi to tak nepřipadá

Fascinován tím co dělám, hledal jsem po internetu stále víc a víc.

Našel jsem spousty videí, kde lidi skutečně umírali. U toho jsem si všiml, kde byly mé hranice. Postupem času jsem si zvykl na ten pohled. Zvrtlo se to až v ten říjnový večer. Ten, který mi změnil život. Šel jsem po ulici směrem domů, byla už tma a začínalo být chladno. Když z uličky vyběhla toulavá kočka. Byla pěkná, strakatá. V tu chvíli, co jsem se na ni díval, jsem dostal chuť vytáhnout nůž a podříznout jí krk. Mnozí mi tvrdili, že jsem měl zkrat.

Já však tvrdím, že to bylo při plném vědomí, když jsem tu kočku chytil a uřízl jí celou hlavu. Chvíli jsem tam jen tak stál a sledoval ji. Pořád jsem si prohlížel její krk a sledoval tu spoustu krve. Pak jsem začal přemýšlet, nad tím proč jsem vlastně zabil tu kočku. Jak bych to jenom popsal? Prostě to najednou přišlo. Hned na to jsem vymýšlel, jak zakrýt tu krev. Proto jsem všechny šmouhy zakryl hlínou a mámě jsem řekl, že jsem zakopl a spadl do bláta.

Na naléhání školního poradce a rodičů, jsem si našel psychiatra a nějakou dobu k němu chodil.

Naivní a důvěřivý, řekl jsem mu o oné tajné události s kočkou. Neřekl jsem mu však, že jsem ji ve skutečnosti zabil. Když jsem skončil, zeptal se mě, jestli cítím, že mám sám nad sebou kontrolu. Odpověděl jsem ano. Myslím, že měl podezření, že mu neříkám pravdu. Nebo nic nevěděl? Na tom už stejně nezáleží. Poté mi předepsal nějaká antipsychotika. Nikdy jsem je nebral. Pokud je to má přirozenost, nechci to potlačovat.