Alex Rogers- Do posledního dechu (Wafieair 6; Sestra 4; Avengers)

21. „Vo*e?"

Znuděně ležím na posteli přikrytá až po bradu, sem tam hodím očko na dvojčata lezoucí po zemi a hrající se s přinesenými hračkami a většinou spíše sleduju strop. Říkáte si, co je líná holko? Honem z postele a užívej si života, buď ráda, že jsi znovu naživu, ne? Jo, možná bych se i držela vašich rad, kdyby mě nehlídal jak oko v hlavě můj milovaný přítel.

Od doby co jsem znovu procitla a oni mě zachránili, jsem jako vyměněná. A přijde mi, že oni taky. Snaží se to sice dobře skrývat, ale vím, že se ještě nevzpamatovali z toho šoku. O schopnosti jsem přišla stejně jako o část sebe samotné. Až na ty bojové samozřejmě.

Ubránit se a někomu nakopat zadnici ještě stále umím, takže bych byla využivatelná na misích od Shieldu, pokud by to Bucky s tátou a mámou dovolili. Ale ono ne. Pečují o mě jak o porcelánovou panenku, přesto že to není nutné. Chovají se až přehnaně starostlivě. A já už nemám sílu jim donekonečna říkat, že už jsem v pohodě.

Můj tok myšlenek přerušilo otevření dveří, v níž se objevil usměvavý Bucky s tácem se snídaní v rukou.

„Nesu něco na zub, marode," zazubí se, jakoby se nic nedělo, zavře za sebou, posadí se ke mně na postel a tác položí na noční stolek.

„Nepřijde ti, že ta dvojčata nějak rychle povyrostla?" nadhodím s upřeným pohledem na ně a ani si ho nevšimnu, což mu samozřejmě neušlo a vyvolalo jeho pochmurné zamračení.

„Já nevím, možná? O děti jsem se ještě nestaral," odkašle si a založí si ruce do klína.

„Elizabeth už taky několikrát za hodinu pohnula s panenkou aniž by se jí dotknula," pokračuji ve svém uvažování.

„Poslyš Alex,-"

„A Marggaret povyrostly vlasy a obarvily se do modra," přeruším jeho nedokončenou větu.

„Chtěl jsem navrhnout-"

„Musely získat schopnosti ze mě samotné a ty se ještě přetransformovaly do jiné fáze," zadumaně řeknu a opět ho vyvedu z míry.

„Zatraceně Alex! Nemůžeš donekonečna hrát tu naštvanou!" hnědovlasý hnědák vedle mě vybuchne, až dvojčata ztuhnou na místě a já sebou cuknu a jakoby se dostanu z transu.

„Cože jsi říkal?" zavrtím hlavou a nasadím falešný úsměv.

Winter Soldier zmateně zamrká. Chvíli si mě pochybovačně prohlíží od hlavy až k patě a pak též zavrtí hlavou.

„Co je? Už bych chtěla z té zatracené postele, nejsem nemocná," posadím se a pořádně protáhnu.

„Byla jsi podvyživená," namítne.  „A vyjmuli z tebe schopnosti."

„Slyšíš u sebe ten minulý čas? Jsem už v pohodě," mávnu rukou, odkryju se a vstanu.

„Zvracela jsi a trpěla depresemi," přítel taky vstane a zamezí mě v pohybu.

„Aaaa opět ten minulý čas, Bucky nejsem na smrt nemocná a už jsem se z toho dostala," zakoulím očima, odstrčím jeho ruku a přejdu k šatníku.

„Měla by se na tebe podívat Car," zadumaně zabodl zrak na mou maličkost.

„Máma? Prosím tě, ta má teď starostí víc než dost," sarkasticky se mu vysměju, vyberu pár kousků oblečení a zalezu do koupelny, kde provedu klasickou hygienu, rychlovkou se osprchuji, osuším vlasy a obleču se. Když se vrátím zpět do pokoje, Bucky stál u tácu s jídlem na stolku a propichoval mě starostlivým zrakem.

„Tak si dej alespoň tu snídani," prosil a ukazoval na ni.

„To bych ti neudělala, že bych ti ji hodila na hlavu ty moje trubko," srdečně se zasměju, počechrám mu vlasy a společně jsme se na posteli pustili do jídla.