BestfriendZone | LGBT+ | Texting ✔️(Čeká na korekci)

29 🙈👬🙈

Dorazíme k vysokému domu, co vypadá jako panelák, už od pohledu mi přijde rozhodně větší než většina těch, co jsem měl možnost vidět v Ottawě, ale rozhodně byty tady budou menší než náš dům.

Neváhám a hned vystupuji z auta, abych se mohl vyhnout další konverzaci s matkou, která by se asi dál ptala na holky, i když jí táta už před tím řekl, aby toho nechala. Vytáhnu si tašku, která byla tentokrát na sedadle vedle mě a vydám se ke vchodovým dveřím toho domu.

V patách mi jde teta, takže si myslím, že jdu správně. Jen co vejdeme dovnitř, mě obejde a dojde až k výtahu, kterého bych si snad ani nevšiml, protože hodně splývá s okolím kolem sebe, zmáčkne tlačítko a postaví se vedle výtahu.

Jen co k ní se svým kufrem dojdu, výtah už se otevírá a ona vchází dovnitř, hned ji následuji.

Není nějako moc rychlá? Sotva projdu vchodovými dveřmi, vyjdu asi teď pět schodu, které jsou hned za vchodem, projdu druhými dveřmi nad schody a ona už je pomalu ve výtahu. Takto rychlí nejsem ani po třech energetických drincích, když se snažím večer neusnou kvůli zkoušce.

„Bydlí až v desátém patře, tak se neděs, snad nemáš strach z výšek," vysvětlí a zasměje se. Já se, jakože taky zasměji, aby se neřeklo, že jsem špatný. Zmáčknu tlačítko s číslem deset, protože si myslím, že se přes můj kufr k němu nedostane.

Mám velký a těžký kufr. Sbalil jsem si sebou nějaké mycí prostředky, spacák. Taková jistota, kdyby neměli deku navíc, ale tak pokud mě teď odstěhovali k někomu, kdo bydlí sám a asi nečeká takovou návštěvu, asi jsem rád, že mám i spacák.

„Podle Vás je jaký?" zeptám se, když se dveře výtahu zavřou. Chci vědět na čem jsem, zda to není nějaký maniak.

„Podle mě?" zasměje se. „Je roztržitý a pořád si nemyslím, že byl dobrý nápad ho pustit bydlet samotného," odpoví zamyšleně. „Nevím, jak bude reagovat na tebe, vůbec jsem mu o tobě neřekla, tak snad to zvládneš," tentokrát se zasměje velice nevinně, jako by mě vůbec nevezla k někomu do jeho bytu, a ještě k tomu ta osoba o tom ani neví. Jako by vůbec nic neprovedla. No to se mýlí.

Dovolila si, mě poslat k někomu, koho vůbec neznám, a ještě ta osoba má být výbušná?! No mami, tati toto vám nikdy neodpustím. Ale pokud bydlí až v desátém patře, mohl bych skočit dolů a doufat, že umím létat.

„Takže mi nic neudělá, že ne?" zeptám se opatrně.

„Ale prosím tě," zasměje se. „On by nikomu nic neudělal," usměje se a už radši mlčí do konce cesty. Což znamená, že mi něco hrozí. Já tam nechci.

Povzdychnu si, zrovna když se výtah zastaví v daném patře a dveře se otevřou. No a kdo vyběhne ven jako první? Já to nejsem. Divím se, že se přes ten kufr zvládla protáhnout.

„Tak pojď," vybídne mě a dojde k jedněm dveřím, teď vidím asi patery, a ona stojí u jedněch z nich. Dojdu k ní. „Protože je pátek, bude doma, jinak celý příští týden jde do školy, takže tam budeš sám, doufám, že mu tam nic neprovedeš," řekne a pomalu odemkne dveře, pinem, jenže, když je chce otevřít, povede se jí to jen na pět centimetrů, asi, já u matiky nikdy nedával moc pozor. Dobře, budou to spíš decimetry, centimetr je dost malý.

„Mám Vám nějak pomoc?" zeptám se.

„Mohl bys bordel za dveřmi někam přesunout, abychom otevřeli. On bude určitě spát, je dost brzy na to, aby byl vzhůru. Navíc, kdyby zjistil, že mu vedu spolubydlícího, ani by neotevřel," vysvětlí.

Já si ji chvíli prohlížím. Hlavou se mi honí různé myšlenky o tom, jaký asi bude nebo o tom, co musí být za dveřmi, když nejdou otevřít a mám na to sahat. Navíc, jak může spát do dvou odpoledne? Navíc není dnes pátek a neměl mít školu? Nebo jsem si snad popletl dny? Kam mě to chce poslat? Nemůžu radši jet domů? Můj zadek by to zvládl, přísahám.