Je ráno, spousty hodin ticha přede mnou bez jakékoliv společnosti. On tu není, jako vždy. Kdy se vrátí, to nevím. Nesnáším být sám. Svírá se mi srdce při té myšlence. Nechci. Přeji si konec toho trýznění. Zůstat sám? Nikdy. Jaký by tento svět byl kdybych tu byl sám? Nikomu bych nemohl darovat své city, všechna vlídná slova. Komu bych vytvořil úsměv na tváři. Nikomu. Hrozná to věc. Jak hřebíkem do hlavy a pěkně rezavým a ostrým. Provedl jsem něco zlého. Ne, neprovedl. Tak proč mi osud vráží kudlu do zad. Pořád a pořád.
Kolik je hodin? Nevím. Čas se pro mě zastavil a já tu jen těžce proplouvám prostorem. Snažím se dýchat ale vzduch do mých plic neproudí. To je konec? Všechno potemnělo. V uších se ozývá jen tlukot mého vystrašeného srdce. Zastavte to někdo!
Mé trápení už nemá konce? Chci se znovu smát. Vidět jeho úsměv. Tolik to bolí. Umírám?
.
.
.
,,Lásko? Jsi v pořádku?"
