Díval se do hrnku stejně jako kdysi do jeho očí. Nikdy nečekal, že bude muset snášet bolest jako je tahle ještě jednou. Tolik hodin, minut a vteřin. S každou, jak kdyby se ten hrozný střep zarýval hloub a hloub do jeho srdce. Hladina čaje byla nestálá. Jeho ruce se tolik třásli. Kuchyní se rozlehli tiché vzlyky a ťukání slz na desku stolu. Bušily do stolu a zvuk se mu rozléhal hlavou hlasitěji a hlasitěji. Byl nesnesitelný a ničil jeho mysl. Křik, tak silný, že v něm byla cítit všechna ta bolest co držel ve svém srdci celou tu dobu. Odhodil hrnek někam daleko. Rozbil se na spousty střepů jako jeho duše po tom všem čím si musel za ty dny projít. ,,Proč..." jediné co dokázal svým slabým hlasem říct. Na zem se sesypal rychleji než domeček z karet. Díval se, jak jeho slzy padají na zem. Usmíval se. Sám nevěděl, proč se vůbec usmívá. Viděl vše před sebou. Toho jediného, kdo mu kdy tolik ublížil. Úsměv na jeho tváři, Oči v barvě mátového čaje. I ten hlas, který vždy dokázal pohladit jeho duši. Ale teď? Bodá a ničí to jediné světlo co zbylo. ,, Už dost.." Třásl se jak osika. Nedokázal to dále v sobě potlačovat, pustil to vše ven a bušil do všeho kolem sebe. Bušil takovou silou, že fyzická bolest přehlušovala tu v srdci. ,, Dost! Už nechci!" Vše potemnělo a nic nebylo jasné jako dřív. Přál si konec svého utrpení. Přál si už nikdy nic necítit.
