The Smell Of Cigarettes [CZ]

2. kapitola

Elizabeth

‘’Dnes večer se stavím,’’ pronesla Stacy, když jsem si vytahovala učebnici matiky ze skříňky. Kývla jsem hlavou na souhlas. Věděla jsem, že celá její návštěva bude jen o jednom… o Aaronovi.

‘’Fajn,’’ souhlasila jsem, ‘’řeknu to Aaronovi.’’ Vykulila na mě oči a zakroutila hlavou.

‘’Ne!’’ zaječela a zabouchla mou skříňku, div mi neurazila hlavu. Ještě že zafungovaly mé reflexy a já stihla uhnout. ‘’Nic mu neříkej!’’ procenila mezi zuby varovným hlasem. Uchechtla jsem se a učebnici si přitiskla k hrudi.

‘’Za pár sekund zvoní,’’ ukázala jsem na hodiny, které ukazovaly 13:09. Hodina začíná 13:10. ‘’Vidíme se večer.’’ Slyšela jsem, jak zamumlala ‘čau’, otočila se a šla na opačnou stranu chodby než já. Otočila jsem se a rychle kráčela do třídy, ve které si mám odtrpět poslední hodinu. Kdo vymýšlel rozvrh? Poslední hodina matika? To má být jako za trest?

Vešla jsem dovnitř a uličkou si dělala místo k mé lavici. Co mě nejvíc překvapilo, bylo, že mou židli a mou lavici okupoval ten nový kluk… Will… myslím. Hlavu měl skloněnou, hranou klíče vyrýval nesmyslné obrazce na povrch lavice. Nevšiml si mě. Učebnici jsem hodila na mou lavici. To ho konečně donutilo zvednout hlavu. Upřel na mě jeho oči a zmateně se na mě podíval. Párkrát jsem zamrkala, abych si zvykla na jejich zeleň.

‘’Co?!’’ zeptal se naštvaně, čímž mě docela vyděsil.

‘’Tohle,’’ ukázala jsem na lavici, ve které právě seděl, ‘’je má lavice.’’

Pokrčil rameny v nezájmu a vrátil se k jeho předešlé práci – vyrývání geometrických obrazců na lavici. Naštvaně jsem zavrčela a bouchla rukou o stůl. Nenáviděla jsem, když si někdo bral něco, co není jeho. A tahle lavice rozhodně nebyla jeho. Sedím v ní už tři roky!

Znovu zvednul hlavu. Obličej mu lemoval otrávený výraz.

‘’Tohle. Je. Má. Lavice.’’ Každé slovo jsem pečlivě vyslovila. Doufala jsem, že vstane a přemístí se, ale on to neudělal. Prostě jen znovu pokrčil rameny a dál seděl… na mé židli. Zkřížila jsem ruce na prsou a neplánovala odejít. Nenechám to přece jen tak být.

Všimla jsem si, jak zakoulel očima, ‘’máš na ní napsané své jméno?’’

Rozhodila jsem rukama, ‘’ne?!’’

‘’No vidíš,’’ na jeho tváři se objevil výsměšný úsměv, ‘’já mám.’’ Prstem ukázal na vyrytá písmenka. Will Danson… stálo tam. Aha… takže to nebyly geometrické obrazce, ale jeho jméno.

‘’Je to má lavice,’’ ukázala jsem na sebe.

‘’Teď už ne,’’ ušklíbl se. Měla jsem chuť mu vrazit.

‘’Prostě se přesuň!’’ zakřičela jsem. Byla jsem si jistá, že na nás všichni ve třídě zírali jako na film. Nezajímalo mě to.

Nesouhlasně zakroutil hlavou, ‘’promiň, ale ne… Přenes se přes to, zlatíčko.’’ Probodla jsem ho pohledem už jenom kvůli tomu oslovení. Zlatíčko. Nejsem žádné jeho zlatíčko.

Popadla jsem svou učebnici a položila ji na lavici před ním. ‘’Jsi otravný,’’ přecenila jsem mezi zuby. Otočila jsem se a sedla si před něj. Cítila jsem jeho pohled na mém krku, ale neotočila jsem se na něj. Zhluboka jsem rozdýchávala naši hádku nebo neshodu… ani nevím, co přesně to bylo.

Všimla jsem si učitele vcházejícího do třídy. Oči mu zakrývaly široké brýle, svetr převlečený přes košili ho dělal ještě starším, než ve skutečnosti byl. Na stůl položil desky a různé nedůležité papíry, které nosil pravděpodobně jenom proto, aby všichni věděli, že je učitelem. Na tabuli napsal kupu příkladů a zavelel nám, ‘’počítejte!’’ Nejspíš se mu nechtělo vymýšlet jiné téma hodiny. Obrátila jsem oči v sloup a v sešitě nalistovala volnou, nepopsanou stranu. Opsala jsem si pár příkladů a dala se do počítání.

Nemám ráda matiku. Ne proto, že by mi nešla, protože si myslím, že v ní nejsem až tak špatná. Ale hlavně proto, že mě nebaví. Přijde mi zbytečná. To, co chci, si přece vypočítám na kalkulačce nebo v hlavě. Nikdy nebudu muset použít rovnice, diskriminanty, slovní úlohy, geometrii. Všechny tyhle věci jsou naprosto neužitečné a v normálním životě je určitě nevyužiju. Teda pokud se nebudu chtít stát matematičkou… a to rozhodně nechci.

Při psaní výsledku k předposlednímu příkladu jsem se ušklíbla a odložila propisku na lavici. Otočila jsem se dozadu a pohledem se střetla s tím Willovým. Nepočítal. Jen si kreslil do sešitu různé čáranice. Rty mi pořád lemoval úšklebek.

‘’Doufám,’’ začala jsem, ‘’že některý z učitelů si všimne tvého vyrytého jména na lavici a budeš muset kupovat novou.’’ Dětinské, vím. Ale on by si něco takového rozhodně zasloužil. Je tady teprve pár hodin a i za tak krátký čas jsem stihnula poznat jeho arogantní osobnost.

‘’Doufám,’’ řekl tentokrát on. Mohla jsem vidět, jak se jeho rty vytvořily do úsměvu. Už jenom ten úsměv hovořil za vše. Vrátí mi to zpátky. ‘’Doufám, že konečně sklapneš.’’ To mě uzemnilo. Přimhouřila jsem oči a zakroutila nad ním hlavou. Otočila jsem se zpátky.

‘’Blbečku,’’ zašeptala jsem naštvaně. Myslela jsem, že to neuslyší. Mýlila jsem se.

‘’Krávo,’’ vrátil mi to. Zdálo se mi, že v jeho hlase byl náznak smíchu. Nereagovala jsem na to. Předstírala jsem, že jsem to neslyšela a nevěnovala mu mou pozornost. Leze mi na nervy.