The Smell Of Cigarettes [CZ]

16. kapitola

Elizabeth

‘’Měla bych se definitivně přenést přes tvého bratra,’’ pronesla rozhodně Stacy. Její slova mě zmátla, ale zároveň překvapila. Ne, jenom kvůli tomu, že si ještě před minutou stěžovala, jak je její šatník prázdný a nudný. Ale především kvůli tomu, že jsem to od ní nečekala. Po mém bratrovi ‘nenápadně’ pokukuje už od osmé třídy, kdy se v ní míchaly hormony.

Věděla jsem, že nemá cenu se ptát ‘proč’, protože i kdyby mě to sebevíc nezajímalo, Stacy by mi ten důvod sdělila tak jako tak i bez otázky. A tak to taky bylo.

‘’Vůbec si mě nevšímá,’’ rozhodila rukama a nakouslý sendvič odložila zpět na talíř se znechuceným obličejem, to mi dalo podnět k tomu vůbec se do školního jídla nepouštět. ‘’Včera se mnou neprohovořil ani slovo.’’ Musela jsem nad ní zakoulet očima.

‘’Možná to bylo kvůli tomu, že jsi seděla jako socha… ani jsi nemrkla,’’ popíchla jsem ji s úšklebkem na rtech. Spálila mě pohledem a mlčela, jako by uznávala, že mám pravdu. Posunula jsem tác s jídlem dál před sebe, abych jí dala znamení, že jsem dojedla a že můžeme kdykoliv opustit jídelnu. Ona to ale vůbec nebrala vážně, jen si prohrábla blonďaté vlasy a povzdechla si tak, abych to slyšela jenom já.

‘’Stace,’’ podívala se na mě jejíma obrovskýma modrýma očima, ‘’stačí, když se na Aarona jednou usměješ a on změkne jako máslo,’’ mrkla jsem na ni a donutila ji tím k úsměvu.

‘’A mimochodem, pozdravil tě, usmál se na tebe, to je jasné znamení, že mu nejsi jenom tak ukradená,’’ snažila jsem se ji povzbudit a doufala, že to bude fungovat, protože v podporování a povzbuzování nejsem dobrá.

‘’Myslíš?’’ zvednula obočí. Souhlasně jsem kývla hlavou, na což se znovu usmála.

‘’A navíc,’’ začala jsem, ‘’sama moc dobře víš, že nejsi schopná se přes Aarona přenést.’’ Po téhle větě mě bouchla do ramene, ale podle jejího výrazu mi dávala za pravdu.

                                                                   ***

‘’Už teď to nenávidím,’’ zavrčel naštvaně Will a vložil si hlavu do dlaní, ‘’je tady alespoň malinká možnost, že bychom se na to vykašlali?’’ Znovu zvedl hlavu a podíval se na mě psím pohledem.

‘’Ne,’’ nesouhlasně jsem zakroutila hlavou a tím naprosto rozbila všechny jeho naděje. Přehodila jsem si nohu přes nohu a uvelebila se na jeho gauči – nebo spíše gauči jeho rodičů. Světlo v místnosti zajišťovala pouze stojací lampa. Obývák byl sladěný do bílo-hnědé barvy. Perfektně vyleštěný, lesknoucí stolík postával kousek před gaučem. Obrovská plazmová televize visela uprostřed stěny. Kytky postávaly v rohu místnosti a na parapetu okna zahaleného čistě bílou záclonou. Mohla jsem říct, že jeho rodiče neměli problém s penězi… ale peníze vám nezajistí rodinné pohodlí, které já jsem v jejich obýváku rozhodně necítila. Perfektnost, v které měly všechno sladěné, vyleštěné, uklizené, uspořádané, není všechno. Domov je pocit, ne místo.

‘’Tak přednes svoje nápady, protože já žádné nemám,’’ promluvil Will. Otočila jsem se na něj a spatřila, jak na mě zírá. Mírně jsem pozvedla obočí a kousla se do rtu, tím jsem mu dala dostatečně najevo, že mé mozkové závity naplno pracují. Pochopila jsem, že Will by to asi opravdu nejraději vzdal a já jsem měla sto chutí souhlasit a vykašlat se na to, ale prostě jsem nemohla.

‘’Mám nápad,’’ triumfálně jsem se usmála.

‘’Střel ho po mně,’’ pronesl Will a napjatě čekal, co ze mě vyjde.

‘’Za prvé bychom měli udělat Hippokratovu typologii temperamentu,’’ začala jsem, ale všimla jsem si Willova zmateného pohledu.

‘’Co je sakra Hippokratova typologie temperamentu?!’’ rozhodil rukama.

‘’Učili jsme se to nedávno,’’ zakroutila jsem nad ním hlavou, na což jen pokrčil rameny, ‘’prostě jestli je určitý člověk sangvinik, flegmatik, melancholik nebo cholerik,’’ vysvětlila jsem a Will chápavě kývl hlavou, čímž mi dal souhlas k pokračování.

‘’Prostě bychom jenom shrnuli co je co a ke každému řekli pár vět,’’ řekla jsem, ‘’a teď přichází ta nejdůležitější část,’’ na chvíli jsem se odmlčela. Will mě pozorně pozoroval a napjatě čekal. ‘’Vytiskli bychom dva stejné obrázky kruhu na jeden papír. Vlastnosti a typy temperamentu. Například náladový, obezřetný, vznětlivý. Všichni by museli vytvořit dvojice. V prvním kruhu by si podtrhnuli vlastnosti, které si myslí, že mají a v druhém kruhu by podtrhnuli vlastnosti jejich kamarádi. Takže by se vlastně dozvěděli, co si o nich ten kamarád myslí a třeba by objevily vlastnost, o které ani netušily, že ji mají. Co ty na to?’’ zeptala jsem se ho na konci mého dlouhatánského vysvětlování. Doufala jsem, že to pochopil, protože mi připadalo, že jsem mlela páté přes deváté a nic z toho vlastně nedávalo smysl.

Na tváři měl výraz, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Důkladně si mě přeskenoval pohledem, a pak promluvil, ‘’jeden dotaz… kde vezmeme ten obrázek kruhu s vlastnostmi?’’

‘’Na internetu,’’ odpověděla jsem jednoduše a zapečetila to pokrčením rameny. Byla jsem si jistá, že ten obrázek snadno najdeme, a pak bude stačit jen zapnout tiskárnu a vytisknout pár papírů.

‘’Pak souhlasím,’’ pousmál se, ‘’ale stále si stojím za svým nápadem – jednoduše se na to vykašlat.’’

‘’Už po sté… zapomeň na to,’’ zakoulela jsem nad ním očima. ‘’Začneme zítra nebo už dnes?’’ Tázavě jsem zvednula obočí, i když jeho odpověď mi byla už předem jasná.

‘’Zítřek zní fajn.’’ Přesně jak jsem si myslela. Chtěla jsem nějak okomentovat jeho lenost a pasivitu, ale než jsem stihnula otevřít ústa, ozvalo se otevření a následné zabouchnutí dveří. Zaslechla jsem tlumené hlasy vycházející z předsíně. Podívala jsem se na Willa, který jen tiše seděl. Rty se mu z malého úsměvu změnily do rovné linie. Z očí se mu vypařily všechen lesk a jiskry, nebylo v nich naprosto nic. Jenom sytě zelené oči bez emocí.

Zatřepal hlavou. Vypadalo to, jako by se probral z transu. ‘’Měla bys jít.’’ Jeho hlas byl tichý a šeptavý. Tohle už tady jednou bylo. Stále samé ‘měla bys jít’, ‘měla bys jít, Lizz’, ale vysvětlení žádné. Poslechla jsem ho, ale nevím, jak dlouho tohle budu ještě tolerovat. Chci znát alespoň nějaké odpovědi na mé otázky. Kývla jsem hlavou a postavila se. S Willem v patách jsem zamířila do předsíně.

Spatřila jsem ženu a muže ve středním věku - očividně Willovi rodiče. Zkoumavě jsem si je prohlížela a oni dělali to samé u mě. Z předešlého úsměvu, který měli oba dva na tvářích, se stal výraz bez jakýchkoliv emocí. Hned jsem poznala, po kom Will zdědil podobu. Tmavě hnědé až černé dlouhé vlasy, zelené oči s o něco světlejším odstínem, než má Will. Plné rty zvýrazněné rudou rtěnkou. Na jeho matce nebyl ani jeden poúkazek na starší věk. Na rozdíl od jeho otce, který si pěstoval menší plešku. Barva jeho zbývajících vlasů nesla oříškovou, prošedivělou barvu. Oči měl tmavě hnědé.

Rozpačitě jsem se usmála. Nevěděla jsem, co říct. Poznala jsem, že Will se asi nechystá na představování. ‘’Dobrý den,’’ zamumlala jsem tiše. Jediné, co udělali, bylo, že mi kývli hlavou. Pak si vyměnili řadu bez citových pohledů se svým synem a oba zmizeli v kuchyni.

Neplánovala jsem se Willa na nic ptát, protože jsem věděla, že by mi stejně nedal odpovědi. Proto jsem si jen v rychlosti nazula boty a přehodila přes sebe bundu. Kývla jsem Willovi na rozloučenou a zamumlala tiché ‘ahoj’. Z jeho změn chování jsem byla víc než zmatená. Snažil se usmát, ale nezdařilo se mu to, proto jsem mu to usnadnila mým bleskovým odchodem. V té chvíli se mi zdálo všechno zvláštní.

 Pokud chcete alespoň tušit, jak vypadá ten kruh, zadejte si do googlu 'temperament' a klikněte na obrázky. Vím, že moje vysvětlování nestojí za nic :D a proto mi zrovna ten úsek zabral nejvíc času :D.