Eseje aneb Jak napsat příběh a nezbláznit se z toho

Pojďme si zahrát na detektivy

Tohle téma mě napadlo asi někdy včera, když jsem tu narazila na příběh, který se odehrává na univerzitě v Oxfordu. Samozřejmě, že to nebylo jedno z nejlépe napsaných děl (a byla to fanfikce, duh), ale to bych teď nijak nerozebírala. Co mě na tom iritovalo nejvíc, bylo očividně to, že si autorka absolutně vůbec nevyhledala, jak univerzity v Anglii (nebo kdekoliv) fungují a psala to podle své vlastní, a poněkud dětské, fantazie.

Psaní není jen o tom, že si sednete za počítač nebo si vezmete tužku a papír a pokusíte se napsat co nejvíc epický příběh se spoustou poetických vět a postavami, do kterých se váš člověk zamiluje. Souvisí s tím i těžší, více vyčerpávající a občas nudné části, jako je vyhledávání si faktů a informací.

Řekněme, že píšete knihu, která se odehrává na americké střední (a že těch je hodně)... většina lidí si prostě nevyhledá, jak taková americká střední vůbec funguje. Vlastně buď píšou to, co viděli v amerických filmech, nebo jen popisují české školství, které je celkem dost rozdílné. Americké školy se ale spoustou věcí liší, je to například: délka studia, předměty, typy škol, průběh vyučování, vzhled školy. Souvisí s tím dresscody, velký důraz na sporty, placené vysoké školy a další.

A když se podíváme na systém vysokých škol v Anglii, je to zase trochu jiné. Vzhledem k tomu, že jsem si letos do Anglie podávala několik přihlášek (ne, na Oxford fakt ne), tak bych řekla, že jsem si o tom udělala jakýsi obrázek.

Takže... v Anglii jsou školy placené, ale student má možnost zažádat o půjčku, která mu náklady pokryje a on ji začne splácet až poté, co si najde práci. S tím souvisí ještě spousta dalších věcí. Na školy píšete jakési motivační dopisy a Britové musejí splnit takzvané A-levels na určitou známku, kterou si škola určí, aby se na ni dostaly. Univerzity poté nabízejí obrovský rozsah oborů podle toho, co by člověka bavilo. Některé ještě požadují pohovory, jiné ne.

Samotní studenti bydlí na kampusech, kam se většina prváku usídlí. Ty se liší podle cen a každý je jiný. Nebo mohou studenti bydlet doma, či si zařídit byt společně se svými přáteli. No, a zbytek věcí je už poté podobných jako univerzity u nás... tedy člověk chodí na přednášky a snaží se projít do dalšího ročníku.

Velkou součástí je samozřejmě noční život a tuny nejrůznějších večírků.

Náš výzkum ale nekončí jen tímto. Řekněme, že píšete nějaké fantasy nebo cokoliv, kde se bojuje. Potřebujete vědět, jestli když vaši postavu někdo třeba napíchl na meč, jak dlouho bude trvat, než zemře, nebo jestli má vůbec šanci tohle zranění přežít. Z toho poté vznikají takové ty hezké historie vyhledávání, kdy se jen modlíte, aby to nikdo neviděl, protože budete mít dost práce s vysvětlováním, že nejste žádný sériový vrah ale jen spisovatel.

Já sama jsem vyhledávala takových věcí: Letenky z Austrálie do Ameriky, druhy kuší a vlastně zbraně celkově, způsoby sebevraždy, jak vlastně vypadá kampus Univerzity v Sydney, školní prázdniny v Austrálii, královské tituly a další.

Snažte se svým příběhům vdechnout život i tím, že se budete držet faktů. Hlavně pokud píšete příběh z reálného světa. Protože ne všichni možná takovým věcem rozumí a velkou část lidí to nebude zajímat, ale jsou lidé, jako třeba já, které tyhle chyby neskutečně iritují.

Psaní nejsou jen samé srandičky, ale opravdu to stojí spoustu energie a úsilí. A můžu říct, že někdy, i když strávíte hodiny vyhledáváním, dost často se u vás objeví nějaká malá chybka. Ale to všechno je součástí tvorby toho vašeho veledíla a další důvod, proč na sebe být pyšný, až knihu dopíšete.

....

Příště bych se strašně ráda konečně dostala k samotnému psaní, ale přišlo mi důležité tohle napsat. Vím, že jsem to párkrát už někde naťukla, ale prostě jsem tomu musela věnovat celou kapitolu. Pokud máte nápad na jiné téma, pište!