XXIV.

396 46 5
                                    

Laureliënovi se zatmělo před očima, když zaslechl slova ze své dávné minulosti.

Ve východní provincii, na náměstí bohatého města, kousek od kterého Laureliën vyrůstal se svým bratrem, žil muž. Bratři ho vždy potkávali při modlitbách, protože ten muž mnohokrát promlouvat s Patherem jako starý dobrý přítel. Byl mnohem mladší než Pather, snad se i více blížil k věku chlapců, ale choval se vyspěleji než kdokoli jiný. Brzy přišel o rodinu, životem se protloukal sám a jeho umění obchodu a smlouvání mu vyneslo velké peníze, za které si koupil dům na náměstí. Laureliën ho rád pozoroval. Byl vysoký s postavou dřevorubce, ale s elegancí tanečníka, myslí génia a tváří samotného boha. Dal se považovat za dokonalého člověka a to na něm Laureliën oceňoval. Věděl však, že nikdo dokonalý nemůže existovat a vždy si přál zjistit, co je na tom muži špatného.

Poté, co se Laureliën vydal na moře a Silweriën zemřel, dlouhé roky dokonalého muže jménem Waristood Blain nepotkal a dalo by se říct, že za něho i zapomněl. Jedné zimy, půl roku poté, co Laureliën okusil krutost Rilea Xohkse, procházel se po městě, kde vyrůstal, když na Waristooda narazil. Sníh mu sahal po kolena, teplý kabát s kožešinou měl zapnutý až ke krku a na zlatých vlasech se mu odráželo slabé zimní slunce. Laureliën nebyl výmluvný člověk a chtěl pouze Waristooda obejít, ale byl poznán a zastaven. Pokusil se klábosit jako se starým známým, ač spolu ve skutečnosti nikdy nemluvili, jelikož nebyla šance – otec jim nikdy nedovolil mluvit s hosty. Waristood poznamenal, že je mu líto ztráty, kterou musel Laureliën prodělat a zároveň mu gratuloval k tomu, čeho dosáhl. V té době byl kněžím, ale po boku komandéra Tonkse Tonkse velice slavný v celé Východní provincii.

„Jednou z tebe bude dobrý komandér," vydechl Waristood s hřejivým úsměvem. Laureliën se v něm snažil najít to špatné a zlé, ale nedokázal nic spatřit.

„Nebudu komandérem," oponoval slušně. Nikdy nepomyslel na to, že by se jím stal.

„Proč by ne?" nechápal Waristood, „komandér Tonks je už stár, může se stát, že brzy opustí svůj úřad a potřebuje následníka. Nechtěl bys snad být tím, kdo převezme Plachého racka, jednu z nejrychlejších a největších lodí v zemi?"

Laureliën si to mohl přát. Jedna jeho malá část mohla chtít, aby byl velkým mužem, který procestuje kraje a zapomene tak na všechno, co musel vytrpět. Od smrti přes bití a zneužití. Být komandérem mohla být odměna, kterou si zasloužil. „Komandér Tonks nemá jediný důvod, proč mne jmenovat jeho následovníkem," oponoval na to.

Waristood se na něho usmál. Jiní ten úsměv mohli vnímat jako veselí a povzbuzení do dalších dní, ale Laureliën z něho vycítil něco víc – zlý plán.

Rozloučil se s Waristoodem a mnoho týdnů o něm neslyšel. Jednoho dne však za ním na loď do přístaviště přišel chlapec najatý Waristoodem Blainem s pozváním na večeři. Laureliën ji přijal a k večeru za silné vánice se vydal na náměstí do domu Waristooda Blaina s mrazivým pocitem, že ho čeká děsuplná noc, která nebude ledajaká.

Večeřeli divočinu na zelenině s hutnou omáčkou a jižním teplým vínem, které Laureliën od léta už ředil. Waristood se mu za jeho počin vysmál, ale Laureliën oponoval, že alkohol by se mohl brzy stát jeho zkázou a to on nechce dopustit.

Po večeři zůstali sedět u krbu, popíjeli teplé víno, mluvili o životě a tím, co dělají. Převážně vyprávěl Laureliën o tom, jak vypadají ostatní města na světě. Zeptal se však, co dělá Waristood, protože netušil, jaké zaměstnání ten muž vlastně má.

„Jsem tam, kde je potřeba a dělám to, co je třeba," odpověděl mu, usmál se zlehka na Laureliëna, odložil pohár svého vína a dodal: „Jsem schopen z tebe udělat komandéra, až nadejde Tonksův čas odejít."

Lhář ve vlnách ztracenWhere stories live. Discover now