XXVII.

314 53 13
                                    

Laureliënova neschopnost usnout pramenila z dávné bolestivé noci, kterou prožil v chudém domě uprostřed polí. Ta noc ho provázela celý život, nebyl schopen zapomenout na sebemenší drobnost, která ten výjev doprovázela a ani zapomenout nechtěl. Kdyby zapomenul a přijal osud jako jeho bratr, možná by té noci v přístřešku na stromě usnul, ale to by mu mohlo přinést smrt. A on věděl, že smrt může přijít uprostřed noci. Klidně i ve vlastním domě v posteli, kde má člověk pocit, že neexistuje nic, co by mu mohlo ublížit.

Ta noc se odehrála pár týdnů po smrti jeho matky. Stále ho z nenadání přepadl záchvat pláče, když si na svou maminku vzpomněl, ale už to nebylo tak časté. Myšlenky na ni mu totiž zaháněla práce v období žní, protože jejich tatínek byl na vše sám. Pracoval do vyčerpání, mnohdy si neodpočinul, pouze se soustředil na práci, nevšímal si svých synů, a když byl sám, plakal. Laureliën ho mnohokrát slyšel.

Té noci však všichni spali. Tatínek v posteli, kterou dříve sdílel se svou ženou a jeho synové na vysoké peci vedle sebe. Venku cvrkali cvrčci, šelestil jemný vítr, noc to byla klidná a teplá. A hlavně byla obyčejná.

V jedné chvíli ten klid však něco narušilo. Zavrzání podlahy u vchodu vytrhlo Laureliëna ze spánku. Pouze pootevřel oči, chtěl se přetočit na druhý bok, ale spatřil něco, co se mu navždy obtisklo v mysli jako ta nejstrašlivější věc, které byl svědkem.

•••

I o více než dvacet let později nebyl schopen zdravě oka zamhouřit. Seděl s hlavou skloněnou a rukama svázanými za zády. Byla mu zima, měl žízeň, hlad, a hlavně chtěl spát. Chtěl se položit na zem a usnout beze strachu, že mu někdo ublíží, ale věděl, že se to může stát. Přál si, aby zůstal v noci na tom dešti, protože by bylo možné, že by se nachladil a brzy zemřel. Děsila ho totiž slova, která mu Kain v noci řekl a mohl si pouze představovat, co zlého ho čeká po celý ten dlouhý den, před kterým byl nepřímo varován, Kain již věděl – a tušil od samého začátku –, že byl Laureliën kněžím, a to vše ještě zhoršovalo.

Hlava mu padala, snažil se udržet oči otevřené, ale bylo to těžké. Pozvolna cítil, že mu ochabují svaly, hlavu si pokládal na hruď, ale v té chvíli se ozval hlas ne tak vzdálený.

„Už budeš spát?" tázal se ho Kain samolibým hlasem.

Laureliën zvedl hlavu, unavenýma očima se ohlédl za démonem, který ležel ve své posteli, paži složenou pod hlavou a sledoval svého vězně.

Laureliën lehce pozvedl koutky. Nebyl to žádný úsměv z pobavení nebo dobré nálady, ale strhaný úsměv unaveného člověka, který byl připraven na to, že brzy zemře bolestivou smrtí, kterou si nedokáže ani sám představit. Už ve svou smrt doufal. Byl připraven povstanout před Zlatou branou a čelit všem lidem ze své minulosti. Dříve ho ta myšlenka děsila v nejhorších nočních můrách, ale v té chvíli už ne. „Nemyslím si," šeptl k démonovi, na chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl vlhkého vzduchu po dešti. Oblečení měl stále mokré, byl promrzlý, necítil prsty na nohou, ale už mu na tom nezáleželo. Ani hlad a žízeň už nevnímal, byl pouze zaměřenou na svou smrt.

Kain vstal, položil své bosé nohy na podlahu, odrhnul si z čela rudé vlasy a pomalu vstal. Když na něho Laurelien hleděl, viděl postavu horníka. Chudého horníka pracujícího v dole s pevnými svaly a minimálním tukem. Viděl v něm člověka ze středozemí, kde neměl tolik slunce od moře.

„Čas snídaně," houkl Kain tiše, než se pustil do rozvazování Laureliënových zápěstí.

Tón, kterým to démon pronesl, mu stáhl hrdlo, že sotva dýchal. Nečekal nic dobrého.

Lhář ve vlnách ztracenWhere stories live. Discover now