Zrůdička

1

Uprostřed vysokých skal bylo město. Vytesáno do žlutého kamene nad soutěskou na jejímž dně burácel divoký vodní proud. Ve stěnách byly průchody, zdobené sloupy podpírající další patra, mostky spojující římsy. Hluboko ve skále se nacházeli obydlí mnoha rodin a nad nimi na vrcholku se nad korytem řeky tyčil palác. Neustále na něj dopadali spalující sluneční paprsky a v jeho okolí ze země vyrůstalo jen pár trsů zažloutlé suché trávy.

Na první pohled vypadalo vše tak nádherně, klidně a bezpečně, ale pod tím vším se skrývala krutost a strach. Hluboko téměř na úrovni hladiny vody byli temné kobky nejstřeženějšího žaláře. Přesně na tom místě žila mladičká dívka. Ptáte se, kde se tam vzala? Nejste sami. Celé královské město si o ní šeptalo, ale mezi všemi těmi lidmi by se nenašel jediný člověk, který by ji nazval dívkou. Nikdo ji nevolal jménem, znali jen jako zrůdičku, příšerku či zvířátko.

Každý týden stanula v aréně tváří v tvář divokým šelmám a dalším vězňům. Každý týden to byla ona, kdo se vrátil do své cely. Před diváky ji přiváděli v řetězech, obklopenou dvaceti nejlepšími vojáky. Všichni se jí báli a všechny fascinovala. Byla krásná i přes všechny jizvy. Světlé vlasy po ramena, drobná postava s ladnými křivkami. Přicházela vždy učesaná, umytá a v krásných šatech. Ty však neměla ráda, ale znala své výhody a plně je využívala.

Nikdy jí nikdo nechtěl pohlédnout do očí, přestože byly krásně nebesky modré. Pokud jste do nich jen vteřinku pohlédli, spatřili jste jen divokost. Na vše se dívala jako na kořist. Málokomu se povedlo dostat se k ní tak blízko, aby ji zranil. Když už tak na sebe mohl být hrdý, to mu však nemělo vydržet dlouho. Dokázalo ji to neskutečně rozlítit. Nechovala se jako člověk.

Byla rychlá, obezřetná a divoká. Vrčela na všechny okolo sebe, vydávala zvířecí skřeky, zabíjela pohledem a byla smrtí pro každého, kdo se jí postavil. Říkalo se, že svou autoritou si prý podmanila smečku vlků. Nebojovala, nezabíjela, jen kolem nich kroužila a každé ze zvířat, na které pohlédla, se poddalo její vůli. Jen málo lidí vidělo to utkání na vlastní oči a ani oni se nebyli jisti tím, co spatřili.

Co provedli té krásné dívence, že se z ní stalo takové monstrum. Nikdo z vězňů nechtěl mít celu vedle ní. Po nocích prý vyla na měsíc, který nemohla spatřit. Její nářek nepřehlušilo ani burácení masy vody valící se kaňonem.

Dny měly pevný řád, zrůdička seděla ve své cele ozářené jen mihotavým plamínkem svíčky a kamenem si malovala do prachu na studené podlaze. Občas něco tiše broukla nebo zasyčela, když slyšela kroky.

Do dalšího zápasu jí zbývali ještě dva dny. Ta spousta času, po který neměla nic na práci. Ona už ho však nevnímala, na to tu byla příliš dlouho. Mohlo minout několik hodin a ona se nepohnula. Strážím, které ji neustále kontrolovali, připadala jako socha vytesaná z bílého mramoru.

Jakmile ji do uší začalo řezat chrastění a cinkání řetězů vězňů kráčejících do arény, byl pro ni čas na denní dávku pohybu. Vyčkávala, až se otevřou těžké kovové dveře s malým okýnkem s kovovými tyčemi. Jako vždy po chvíli zarachotily klíče, byl to pro ni tak krásný zvuk. Znamenal, že jsou ideální podmínky, aby se mohla trochu protáhnout. Pokud se nenechá zahnat do kouta, nic ji nezastaví, tedy až na několikery zamčené dveře a spuštěné brány.

Lidé jí přišli tak slabí a tak zbabělí. Dveře naříkaly a kousek po kousku se zvětšoval pruh světla, pak se objevila ruka s talířem. Zvířátko hypnotizovalo vše ostrým pohledem, dosud však necuklo jediným svalem. Načasování bylo vším. Nepřetržitě syčelo a vrčelo. Voják sotva mrkl a ta malá potvůrka už ho svalila na zem. Ani si nestačil pomyslet, jak to udělala, když před vteřinou ležela v nevzdálenějším rohu, a už se mu zatmělo před očima.