Zrůdička

3

tuto kapitolu věnuji MakyKulik, protože vznikla takhle brzy jen díky tvému povzbuzení. děkuju moc. doufám, že se bude líbit. :) a omlouvám se za chyby, musím si sehnat korektora

,,Zatím ne, ale když jste mě povolal byl jsem již blízko," Charsen zatne pěsti. Jeho příchod nebyl tak úplně dobrovolný. Nikdy jen tak neodcházel od rozděkané práce auž vůbec ne, když byl tak blýzko jejímu dokončení.

,,Slyšel jsem, že s tebou měli menší potíže," uchechtá se král zlověstně a probodne svého zvěda pohledem.

Charsen se však ani nenamáhal předstírat kajícnost a lítost nad tím, že odmítl poslechnout rozkaz. Pokud by nechtěl nikdy by ho sem nedostali. Nakonec na něj král musel nasadit Charsenovi přátele. Všichni ostatní buď ulehli na zem, anebo se doplazily z posledních sil na základnu.

Svým spolubojovníkům se kterými Charsen vyrůstal ublížit nechtěl, a tak se tedy vydal na cestu do Darsenu. Měl podat hlášení a král ho chtěl mít chvíli po boku, neboť se mu ten kluk začínal vymykat kontrole.

Byl skvělí voják, ale potřeboval připomenout, že si nevelí sám. Po dlouhém přemýšlení se král rozhodl, že bude nejlepší poslat ho do první linie. Nedávno se tak úplně neshodl s Eraglem králem severních plání a do mu teď krásně hrálo do karet. Jako varování tam pošle menší vojsko, ale nehodlá přijít o dobré muže. Půjdou ti, kteří se mu nějak zprotivili či se mu jen prostě nelíbí. Spokojeně pokývne hlavou a opět se vrátí myšlenkami k rozhovoru se svým stínem. Pokud má tuhý kořínek , tak se vrátí, a pokud ne....

,,Pane," Chrasen už se zvedal ze židle a lehce kývne hlavou. Vytáčely ho rozhovory s hloupými nadutými šlechtici. Charsen věděl moc dobře, že za své chování bude pykat a byl si jist svou důležitostí. Neměl dávat ani rozkazy strážím, vždyť byl na stejné pozici jako oni, ale vždyť byli tak naivní. Hory svalů bez mozku, přesně to si o nich myslel. A také, že by je zvládl i beze zbraně.

Mezitím, co Charsen opouštěl zámek, do nejstřeženější cely konečně dorazil lékař. Neustále si úzkostně mnul ruce a utíral zpocené tělo. Nikdo ze všech doktorů z celého města k ní nechtěl jít ani tento. Nakonec byli vojáci donuceni vyhrožovat i smrtí, pokud se zrůdičce nepokusí pomoci.

Když došel před vyztužené kovové dveře, pohltil ho strach úplně. Ruce se mu třásly, dech se zadrhával. Řekli mu, že je v bezvědomí a nemůže mu ublížit, tak proč jsou ty dveře zamčené? Proč tu stojí dvacet po zuby ozbrojených mužů. Když procházel chodbami nepotkal jediného strážce, zřejmě jsou všichni tady.

,,Jděte!" štěkne po něm jeden strážník tvrdě a odemkne mu dveře.

Nejistě muž v béžové tunice s fialovým šípem na prsou vkročí do temné místnosti. V proužku světla pronikající pootevřenými dveřmi spatří hromádku hadrů, ve které pozná po chvíli schoulenou dívku. Přistoupí k ní blíže, ale ani teď nevidí jediný pohyb hrudníku. Ona je mrtvá, pomyslí si zděšeně. Jak má ksakru pomoci mrtvole?

„Světlo," šeptne. Vojáci se chvilku dohadují a po hodné době dovnitř strčí neduživého chlapce s pochodní. Felčar roztřeseně přistupuje k světlovlasé a i ve smrti krásné dívce. Pořád doufá, že třeba jen předstírá, ani by mu nevadilo, kdyby na něj zaútočila, jen ať žije.

Neděsí ho, že jestli zemřela, král ho nechá pověsit. Vidí jen lidskou krutost. Co proboha dělá tady mladá kráska s rozšklebenou ránou na zádech. Co provedla a co jí provedli oni. Sedne si k ní. Má mrtvolně bílou pleť a popraskané pootevřené rty. Položí jí zkušeně prsty na krk a hledá tep.

A pak to ucítí ten slabí záchvěv, téměř nepostřehnutelný pulz, který jí drží na živu. Začne tedy zkoumat ránu. Je hluboká, krvácí, na jejích okrajích je černý prazvláštní povlak. Když se rány dotkl a poté přičichl k prstům, pochopil.

Yurum jed z nejhoršího pouštního hada, na který se nikomu nepodařilo najít protijed. Už měla být dávno mrtvá, pomyslel si překvapeně. Když někoho pískový had kousl, do pár minut zemřel. Prý existuje jen jeden muž, který přežil.

„Nemá velké naděje," zhoubná slova, která ze srdce nenáviděl. Pokaždé, když je vyslovil, celá rodina to většinou vzdala a rozpadla se jako kamínek pískovce rozdrcený obrovskou silou.

,,Tak něco dělejte!" rozzlobeně zabuší ne dveře statný chlap. Doktor tedy začne čistit ránu. Tady by však nepomohlo nic. Buď si s tím jedem tělo poradí, nebo je do dalšího dne za vodou. Když končí, kápne ještě té holce do úst pár kapiček vody a otře jí orosené čelo. Víc udělat nemůže. Zvedne se a nechá se z toho žalářního bludiště vyvést.

Netuší, proč si nezavolali felčara, který má na starost vězně, ale nemá odvahu se ptát. Už nikdy sem nevkročím, slibuje si. Už nikdy nechci vidět maření lidskými životy, jeho duše tiše naříká a trpí. O té holce už slyšel. Zná ji každý, většina ji i viděla v aréně, ale on tam nikdy nevkročil. Smrti viděl dost, nepotřeboval sledovat další.