Zrůdička

2

Neviděla, jak se muž se zelenýma očima jménem Charsen rozkřikl.

,,Co jste to udělali? Kdo z vás za to může?" jeho hlas byl tvrdý a pohled nemilosrdný. Přelétl všechny bojovníky a ulpěl na biči, z jehož konce skápla kapka rudé krve. Rázným krokem došel k chlapovi, který ho držel a vrazil mu pěst do čelisti. Poté mu bič vyškubl a důkladně si ho prohlédl.

,,Co je to za jed!" zahřímal a přestože byl ze všech nejmladší, všichni raději sklopili zrak k zemi.

,,Okamžitě sežeňte protijed!" přikázal a pro sebe ještě zachmuřeně dodal: ,,Pokud není příliš pozdě."

Odvrátil znechuceně od vojáků pohled a zadíval se zpět do chodby, kterou ještě před chvilkou probíhala ona dívka. Když se otočil zpět, musel v duchu vydat zmučený zvuk. Oni spoutali téměř mrtvou holku kovovými pouty a chystali se jí odtáhnout do její cely. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.

,,Stop," řekl bez náznaku emocí. ,,Máte ji nechat naživu, kde je ten protijed?" tázavě na muže pohlédl.

,,On on on."

,,Tak už se vymáčkni!" zavrčel jednomu dozorci do tváře.

,,On žádný není, neexistuje, pane," zaskuhral, sklonil hlavu a zatáhl ji mezi ramena.

,,Klid, jen klid," říkal si Charsen v duchu. Měl chuť složit všechny ty hlupáky k zemi. Rozkaz sice zněl, ať tu zrůdu nezabíjejí, ale nikdo neřekl, že s ní mají zacházet jemně. Charsen nevěděl, proč tu dívku brání. Snad proto, že ho zaujala její nezlomnost, síla a nebojácnost. ,,Jaké jsou šance, že jste dodrželi rozkaz?" zeptal se zřetelně, avšak tiše.

,,Pokud je to monstrum opravdu silné, tak přežije," zasmál se ten, co se mu na čelisti rýsovala modřina.

,,Sundejte jí ta pouta," přikázal Charsen a upřel na stráž nevraživý pohled. Při odemykání kovových pout všichni udělali několik kroků vzad, aby byli zvířátku co nejdál.

,,Bojí se jí, i když umírá a je v bezvědomí," uvědomil si překvapeně Charsen.,, Co musela všechno provést?" ptal se sám sebe.

Dlouhou dobu v Darsenu nebyl. Pracoval jako zvěd a několik měsíců sledoval zvěsti o povstalcích. Vrátil se před dvěma dny. Byl konečně doma a neušly mu zvěsti o divoké bojovnici, která vyhrává v aréně jeden zápas za druhým. Jak je možné, že ji neznal z dřívější doby? To je úplně jednoduché. V pěti letech byl poslán na výcvik a hned potom plnil nejrůznější královy úkoly. Vlastně samotného krále viděl jen dvakrát, a to na hradě Roumeyser, kde se cvičila hlavní část vojska a stráží.

Když se Charsen sklonil k dívce, aby jí zkontroloval tep, ostatní na něj vyjeveně hleděli. Nechápali, že nemá strach. Charsen nahmatal velmi slabý a nepravidelný tep. To mu však stačilo, ještě žila. Jak velká byla naděje, že přežije? Nevěděl, ale hodlal jí pomoci, jak nejlépe dokáže. Ještě nezjistil, proč po něm neskočila. Kdo je zač? Co dovede? A jak je možné, že je hezká i přes všechny jizvy?

Potřásl hlavou a prohlédl dlouhý šrám na zádech. Okolo rány měla bílou pokožku rudou se žlutými skvrnami. I v bezvědomí je v obranné pozici, napadlo ho, když si všiml, že je stulená a rukama si chrání hlavu. Nijak jemně ji popadl a hodil si ji přes rameno. Byl čas, aby se vrátila, tam kam patří.

Zatímco Charsen nesl zrůdičku chodbami, dával si pozor, aby se nedotkl jejího zranění. Když došel k její cele, na vteřinu se mu po tváři mihlo překvapení, které okamžitě zamaskoval. Čekal obyčejné mřížované dveře se zrezivělými panty, které pod náporem povolily, ale tohle ... Rozhodl se, že nejdříve tu dívku položí. Vešel tedy do malé studené místnosti a rozhlédl se, kam ji složit. Pohoršeně si odfrkl, když zjistil, že vlastní jen slabý proužek odrané látky.