Pár let uplynulo a příliš se toho nezměnilo. Zatímco vrstevníci dvojčat ve volných chvílích vymetali kluby, brali drogy, rvali se a pak to dávali na internet, dělali si řidičáky anebo dělali ideálně toto všechno najednou, Žaneta s Radimem stále psali. Žaneta si našla chlapce, ale ani to ji od psaní neodradilo. On totiž psal také.
Nechávalo mě to chladným.
Poté si chlapce našel i Radim a to mě už příliš chladným nenechalo. Helena mi musela velice dlouho domlouvat, že přece vůbec není špatné, že má chlapce i Radim.
Mě by to zase tolik nevadilo, kdyby i ten chlapec nepsal. Dokonce i vydal nějakou knihu. Věděl jsem, že dříve nebo později něco takového napadne i dvojčata.
Ve svém vlastním zájmu jsem se k nim proto choval co nejlépe. Kam se na vydanou knihu hrabou slohy ze školy. V nezištné potřebě být jim co nejlepším otcem jsem jim kupoval alkohol, protože co víc si může sedmnáctiletý puberťák přát.
Přesto jsem doufal, že ani toto ve své budoucí knize nezmíní. I když by to na mě v očích mladé veřejnosti patrně vrhlo pozitivní stín, nějak se bez toho obejdu. Stejně jako bez řečí policie, co by po tomto zjištění jistě následovaly.
Náhle se mi začala jevit jako dokonalá možnost ta varianta, že by o mně dvojčata nepsala vůbec. Žádný otec, žádné problémy.
A teď se jen zamyslet nad tím, kolik lahví vodky mě to bude stát.
ČTEŠ
Těžký život rodiče spisovatelů ✓
HumorVždy jsem tak nějak očekával, že mé děti nebudou normální. Přeci jen, mají moje geny. Už od jejich útlého dětství jsem byl tedy smířen s tím, že z nich vyrostou masoví vrazi, Jehovisti, novodobí diktátoři anebo zkrátka něco mezi tím. Nevím přesně c...
