CIRKUS a jiné povídky

Oukej!

Okolí je pro mě jeden velký flek. Stromy kolem mizí daleko za mnou, aniž bych z nich poznala něco víc než zelenou šmouhu zapíchnutou na šedohnědé stopce v tmavém mihnutí podrostu. Vozidla v protisměru se bleskově přibližují a potom zas nevratně mizí ve tmě za mnou. Jejich reflektory mě ozařují jeden za druhým. Nevnímám to ale. Vnímám jen kus silnice před sebou, svoji rychlost, svoje řídítka... ale hlavně svoje myšlenky, které snad ani nedokážu popsat... Možná můžu říct, že je to úzkost. Úzkost z mých myšlenek a z toho, co se právě stalo (nebo bych měla říct stane?) a potom taky divokost. Obrovská divokost způsobena mojí jízdou. Divokost, která mi vytrhává srdce a pozvedá někam do výšin. Jindy bych měla pocit, že letím, ale tentokrát mé srdce zdržuje již řečená úzkost, a tak mi srdce poletuje pouze kolem hlavy... Přede mnou se objeví vozidlo jedoucí stejným směrem jako já. V protisměru nikdo, a tak stočím řídítka doleva a okamžitě zase doprava. Cítím, jak mě něco v myšlenkách chytá za ramena, a tak zmáčknu plyn. Rychlost přibývá, ale mně to moc nepomáhá. Řítím se po silnici, abych ujela tomu, co je za mnou. Jenomže... moc dobře vím, že v cíli na mě čeká to samé, snad ještě horší. Ale zpomalit nemůžu. Chci zmizet před tím, co se děje, ale zároveň se tomu hrnu do náruče. Cítím na sobě tlak vzduchu, kterým se prořezávám. Nejraději bych si sundala helmu a nechala své dlouhé vlasy vlát za sebou. Miluji ten pocit. Jen posiluje dojem, že ve skutečnosti letím. Jenomže to si nemůžu dovolit. Řítím se po silnici, řítím se dál a dál... možná, že už opravdu letím... Úzkost mě svazuje. Bez ohledu na nebezpečí opět drtím páku na plyn. Raději ani nekontroluji svou rychlost, vím, že dávno přesáhla tu povolenou. Před sebou opět uvidím auto. Jede mnohem pomaleji než já. Bez zpomalení vjedu do protisměru. Hned, jak tam vlítnu, projede mi hlavou ostré troubení náklaďáku, který jede proti mně. Uhýbám řídítky doprava a vyhýbám se tak oběma autům a opět pokračuji ve své krasojízdě. Normálně by mi po tomhle zážitku srdce popolétlo o něco výš a vlna adrenalinu mě dokonale zaplavila. Jenomže teď ne. Teď cítím svoje srdce, že buší o něco silněji. Ale buší mi v hrudi, ne v letu nad silnicí. Neletím. Jen sedím. Sedím na své motorce, která se řítí stále dál, ale se mnou to nic nedělá. Ucítím něco v očích. Musím zamrkat, protože se mi rozmazal obraz. Po tváři mi steče kousek úzkosti. Ne! Tohle si nemůžu dovolit. Rozmazaný obraz v takové rychlosti způsobuje smrt. Dojde mi, že úzkosti a svým myšlenkám na motorce neujedu. Popotáhnu nosem. Potřebovala bych si otřít oči, ale to přes sklo jaksi nejde. Snažím se mrkat, ale to nepomáhá, spíš naopak. Silnice přede mnou je stále nejasnější. Ne! To přece nejde! Musím tomu ujet! Jenomže si opravdu uvědomím, že to je přece nesmysl... Nejsem přece malá holka, řeknu si a můj pud sebezáchovy konečně zvítězí nad mou tvrdohlavostí. Mačkám brzdu a snažím se uklidnit. Ničemu neujedu. Odbočuji do krajního pruhu a zastavuji. Zvednu sklo, stahuji kožené rukavice a otírám si oči. Z kapsy vytahuji kapesník a vysmrkám se. Snad už to teď bude lepší... Po chvilce odpočinku znovu nasedám a rozjíždím se. Oukej, holka, jedem, říkám si. Ani nevím, jestli sobě, nebo svojí motorce. Hlavně klid, rychlostí před myšlenkami neujedu, to ví i malý děcko... Oukej. Stromy kolem se opět mění na šmouhy a auta na svítící kužely, které musím objet. Zuřivě zadržuji slzy. Celkem se mi daří. V hlavě se mi teď už nerodí žádné nové myšlenky, jen neurčitá bezmoc a melancholie. Ujíždím dál, ale už se nesnažím ničemu uprchnout. Převracím si to v hlavě tam a zpátky. Opustila mě veškerá divokost. Jedu, předjíždím, zpomaluji, zrychluji... Doslova se topím v myšlenkách. Ujíždím, ale přitom tomu jedu rovnou do náruče... Oukej, nic jiného se asi dělat nedá.

*****

Doufám, že vás tahle povídka nijak nezmátla - na předchozí nijak nenavazuje, s klaunem v předchozí části nemá nic společného. Do sbírky budu dávat povídky přímo z cirkusu, ty budou označené vždy tak jako ta první - "cirkus1/2" atd. U ostatních povídek se na první pohled může zdát, že s cirkusem nemají nic společného, a že sem nepatří. Ale schválně... Zkuste přijít na to, proč jsem sem tuhle povídku zařadila :) (Povídky se budu snažit vkládat na střídačku)

Mimochodem, tohle je jedna ze starších povídek. A i když většinou nepíšu pod vlivem svých emocí (Prostě si děj promyslím a svoje emoce do toho netahám. Když nemám dobrou náladu, většinou mi ani psát nejde.), tak tohle dílko vzniklo výjimečně právě při nějaké depce či co to bylo... Asi je to na textu dost, vidět, že? :D

Doufám, že se vám líbila! A další bude zase "cirkusová".