Táborové léto

33: Escape

Po několika hodinách nás Jimmy konečně odvázal a já jsem si po této zkušenosti začala více vážit svobody. Někomu to možná prospělo a lépe teď s danou osobou vycházel, ale já s Mikem ne. Stalo se pár hezkých věcí, po nichž však zůstane jen vzpomínka.

Seděla jsem na dřevěném špalku, vedle Kelly a přemýšlela o všem, co se za tak krátký čas změnilo. Jen kvůli mému lhaní, nebo spíše mlčení, jsem ztratila své přátele, včetně Mikea. Myslela jsem si, že se to zase dá vše do pořádku, ale zdá se, že je to den ode dne horší. Nejraději bych běžela někam hodně daleko, protože bych tady stejně nikomu nechyběla.

Pozorovala jsem, jak si všichni vesele povídají a smějí se navzájem svým vtipům. Takhle jsem na začátku tábora vypadala taky. Šťastně. Ale právě teď jsem byla jako člověk, který všude chodí sám a nemá nikoho blízkého. Sleduje ostatní a tiše jim ve své mysli závidí. Cítila jsem se příšerně a tak jsem uznala, že bych se měla přesunout do postele, jelikož tady mou přítomnost stejně nikdo nevyhledával. Ale já jim to neměla za zlé.

Popřála jsem Kelly dobrou noc a zamířila k chatkám. Procházela jsem zrovna kolem volejbalového hřiště, kde jsem si všimla Jimmyho, který se jako obvykle brodil pískem. ,,Ellie, už odcházíš do chatky?" zastavil mě.

,,Ano," zamumlala jsem a udělala krok vpřed. Možná to bylo všechno, co mi chtěl říct a já mohla klidně odejít.

,,Doufám, že už se ta hádka mezi tebou a Mikem nebude opakovat," řekl náhle a donutil mě tak, abych zůstala stát na místě. Pouze jsem přikývla, jelikož jsem mu nechtěla nic slibovat a ani jsem nemohla. Kdykoli se to totiž mohlo znovu zkomplikovat. Mezi námi se nic nespravilo, což ale Jimmy netušil. ,,Ellie, vím, že jsi chytrá, takže ti dám radu. Hádkou nikdy nic nevyřešíš, jen kvůli ní ztratíš osobu, na které ti ve skutečnosti moc záleží," vysvětlil mi.

,,Děkuju," odpověděla jsem. ,,ale proč jste na mě teď tak milý? Porušila jsem už tolik táborových pravidel..." Chtěla jsem pokračovat, ale nakonec jsem se na víc slov již nezmohla.

,,Víš, Ellie, připomínáš mi mě, když jsem byl zhruba v tvém věku a taky na táboře. Jel jsem na tábor, kde byl vedoucí, kterého jsme přezdívali přísný Nigell. Jenže právě on mi tehdy řekl něco, co mi až doposud utkvělo v paměti. Všichni se dopouštíme chyb, Jimme. Důležité však je, zda je dokážeme odpouštět," citoval.

,,To je hezké," usmála jsem se.

,,Od té doby jsem přišel na to, že chci být také jednou vedoucím a dávat dětem rady, jako on kdysi mně. Ale tento rok jsem tady naposledy."

,,Proč?" zeptala jsem se ho překvapeně. Vždycky jsem si myslela, že je mladší než Yolanda. Možná proto se chtěl věnovat ještě něčemu jinému. Věřil Yolandě, že tenhle tábor bude fungovat i bez jeho pomoci.

,,Protože jsem byl v tomto táboře od jeho založení a rozhodl jsem se, předat své místo Yolandě, abych mohl příští léto cestovat," pousmál se. Nevěděla jsem, že je cestování jeho snem. Yolandu jsem sice neměla zrovna v lásce, ale věděla jsem, že ona pro tento tábor žije.

,,Doufám, že se Vám to bude líbit." Myslela jsem to vážně. Přála jsem mu do života štěstí, i když jsem o jeho životě nic moc nevěděla. Pak jsem ale začala být opravdu unavená, takže jsem se s ním po dlouhé konverzci rozloučila.

Byla jsem ráda, že se to s Jimmym urovnalo a on mě nepovažoval za nezodpovědnou rebelku, která se přidá ke každé špatnosti. Poněvadž jsem taková nikdy nebyla.

Kráčela jsem už k chatce a těšila se na svou postel, když vtom jsem si všimla, že na mě u chatky kdosi čeká. ,,Ahoj," pozdravil mě. Přeci jen jsem nezůstala úplně sama. Přistoupila jsem ke Connorovi blíž a posadila se vedle něj. On nebyl zrovna člověk, od kterého jsem očekávala, že se mnou bude od začátku do konce, ale prozatím to tak vypadalo. ,,měli bychom si promluvit, ty víš o čem."

,,Vím," přikývla jsem. ,,oba jsme si v tu chvíli neuvědomili, co děláme."

,,Přesně to si myslím taky," přitakal. Hrál si se svými prsty na rukou, čímž se snažil skrýt nervozitu. Nic jsem neříkala, poněvadž mi došla slova. Dali jsme jasně najevo, že se jedná o chybu, která se už nebude opakovat. Ani jeden jsme k sobě nic necítili, takže nemělo smysl něco dále řešit.

,,Můžeme na to prostě zapomenout?" požádala jsem ho, abych se ujistila, že oba chceme to samé. Connor vyskočil na nohy a podíval se na mě.

,,To bych rád," odpověděl a nabídl mi ruku. S úsměvem jsem ji přijala a pak si mě Connor přitáhl do své náruče. Objetí jsem mu s klidem na duši opětovala. ,,Víš, něco mě přitahuje k Amy a ty jsi zase zamilovaná do Mikea. Takže můžeme mít oba své drahé polovičky a být štastní."

Odtáhla jsem se od něj a pokusila se nedat najevo, že mezi mnou a Mikem je asi nadobro konec. On si už za mě stejně našel náhradu. Nedokázala jsem pořád pochopit, proč to musela být zrovna Jessica. Také jsem se bála, že už mě Amy a Emma mezi sebe nikdy nepřijmou. Uvědomila jsem si, že bez svých přátel nejsem nic, a že tady i nadále nemohu zůstat. ,,Dobrou noc, Connore."

,,Dobrou," rozloučil se se mnou též a zamířil loudavým tempem k chatce. Chatka byla pro dnešní večer také mým cílem, ale nyní jsem ho trochu pozměnila. Jedna věc mi byla naprosto jasná a to ta, že už tu nechci být. Už od začátku tábora jsem měla v plánu utéc, ale ten plán mi zmařily moje kamarádky a Mike. Jenže ani jeden z nich se mnou teď nevycházel. A tak konečně přišel můj čas.

Nic mě tady už nedrželo, proto jsem musela pryč. Když to udělám, mohu tím zklamat Jimmyho a možná i Yolandu, ale budu šťastná, protože budu někde jinde.

Už dávno bylo po setmění, ale to mě neodradilo. Ochladilo se, a tak jsem si z chatky vzala první mikinu, která mi přišla pod ruku. Naposledy jsem se rozhlédla po chatce a přemýšlela, že napíšu svým kamarádkám krátký vzkaz, ale ten nápad jsem zase hned zavrhla, protože byl směšný.

Pak jsem se nenápadně vydala k zadnímu východu, neustále se kolem sebe rozhlížela a kontrolovala ostatní, kteří seděli u hořícího ohně. Opatrně jsem se vyplížila z tábora a teprve když jsem opustila areál, uvědomila jsem si, že se to vážně děje. Že opravdu utíkám a dělám to, co jsem chtěla udělat už dávno.

Neměla jsem nejmenší tušení, kam půjdu. Vlastně tak trochu ano, akorát jsem si už nepamatovala cestu. Samotka byla prázdná a nikdo ji snad nekontroloval, takže jsem se tam mohla schovávat až do konce tábora. Celý ten plán jsem neměla vůbec promyšlený, ale šla jsem za tím, co jsem chtěla ze všeho nejvíc. Zmizet z tábora.

Vstoupila jsem do lesa a vydala se náhodnou cestou. Modlila jsem se, aby to byla ta správná. Místy foukal slabý vítr a všude vládlo ticho. Slyšela jsem pouze soví houkání, které se odněkud pravidelně ozývalo. Většinou jsem nebyla tak statečná, proto jsem byla ohromená tím, že vůbec nemám strach. V klidu jsem pokračovala v cestě a hledala osamocenou chatu.

Když jsem po malých krůčcích scházela z kopce, přidržovala jsem se kmenů a doufala, že se prudce nezřítím dolů. Na chvíli jsem se zastavila, jelikož jsem zaslechla nějaký hluk. Jak by ne, když těsně přede mnou stálo několik stanů. Nejspíš tady někdo stanoval. Zapálili si také oheň a pravděpodobně grilovali, protože se vzduchem šířila vůně masa. Možná to byla rodinná sešlost, nebo jen nějací dobří přátelé. V každém případě by mohli vědět, kde se nachází chata, kterou jsem hledala.

Pomalu jsem se k nim přiblížila, když jsem si mezi nimi náhle všimla zrzavého týpka, poblíž kterého jsem se nedávno ocitla v nebezpečí. Chuck byl tady. Byla jsem u něj tak blízko, proto stačil jeden špatný pohyb a on by mě zbystřil.

Chystala jsem se opustit tohle místo, ale šlápla jsem na větev a Chuck k mému neštěstí trhl hlavou mým směrem. Zpanikařila jsem a pokusila se pohotově vyběhnout kopec. Ve spěchu mi však podjely nohy a já ztratila rovnováhu. Řítila jsem se neuvěřitelnou rychlostí dolů a za malý okamžik se všechno položilo do tmy.