Táborové léto

35: Memory loss

Ani nevím, kdy jsem usnula, ale po mém probuzení už tady Chuck nebyl. Místo něj tady byli dva dospělí lidé a jeden malý kluk. Žena seděla na židli a tulila se k muži, který ji utěšoval. Znovu se mě zmocnil ten pocit, že jsou smutní jen kvůli mně.

,,Je vzhůru!" vykřikl muž.

,,Ellie, holčičko moje," Byla to moje maminka a teď se trápila, jelikož jsem ji nyní nepoznávala. Ten pán byl jistě můj táta a malý kluk bráška. Zkrátka, byla to moje rodina a já, přestože jsem si je vůbec nepamatovala, jsem se v jejich blízkosti cítila v bezpečí. Něco hluboko uvnitř mě mi říkalo, že mi všichni moc chyběli a teď byli konečně tady.

,,Mami," pousmála jsem se a přinutila tak svou mamku se usmát též. Když jsem se rozhlédla po místnosti, přišla jsem na to, že zde nebyl můj lékař, ani zdravotní sestra. Aspoň jsem nebyla hlídaná, protože mi ta jejich neustálá pozornost začala překážet.

,,Vzpomínáš si na mě?" přišel ke mně ten klučina blíž. Tak ráda jsem chtěla říct ano, jenže jsem pouze hádala.

,,Jsi můj bratr?" zeptala jsem se ho. Na mou otázku jen přikývl a přitulil se k mamce, která se ho ve své mateřské náruči snažila utěšit. Sama jsem nevěděla, jak bych se v takové situaci zachovala. Asi bych se při představě, že mé vlastní dítě neví, kdo jsem, zhroutila na místě. Maminka leda tak v duchu, před mým bráškou se pokoušela být silná a jít mu příkladem. Stejně jako taťka.

,,Sam," prozradil mi bratr své jméno, abych věděla, jak ho oslovovat. Pomalu jsem přikývla a zopakovala si jeho jméno několikrát za sebou v hlavě, abych na něj nezapomněla. Neměla jsem však ponětí, jaký máme mezi sebou vztah. Děláme si navzájem naschvály, nebo spolu dokonale vycházíme? Jedním jsem si ale byla jistá. Ať už je to mezi námi jakékoliv, mám ho zajisté ráda.

,,Zítra tě už nejspíš pustí," oznámil mi táta a poprvé promluvil. Byla jsem z toho nadšená, jelikož se mi tady moc nelíbilo. Zdálo se mi to tady jako bez života, opuštěné. A navíc byl člověk napojen na přístroje a pořád pod dozorem personálu.

,,To jsem ráda," oddechla jsem si a neubránila se srdečnému úsměvu. Vlastně jsem ve skutečnosti ani nevěděla, kam se vrátím. Pojedu s rodiči domů? Nebo se vrátím do tábora, kde mi všichni byli cizí? Neměla jsem nejmenší představy o tom, jak to tam vypadá a jací jsou moji vrstevníci. Mám tam nějaké přátelé? Či jsem snad vlk samotář?

,,Ahoj Ellie," pozdravil mě doktor, když vešel do pokoje. V ruce držel pár listů papíru, což musely být výsledky, nebo něco takového. ,,Zdravím i vás pane a paní Parkerovi. A ty musíš být Sam, že?" otočil se na mého brášku, který hned přikývl.

,,Něco nového, pane doktore?" zeptala se mamka a postavila se. Nastražila jsem uši, protože jsem rozhodně také chtěla vědět, co se mnou je. Předtím jsem zaslechla cosi o amnézii, což byla ztráta paměti a nejspíš i můj případ. Ale možná šlo jen o nějaký dočasný výpadek.

,,Jak už víte, Ellie utrpěla otřes mozku, tedy úraz hlavy, kterým může, ale i nemusí vzniknout amnézie. Bohužel, u vaší dcery se potvrdila a v jejím případě jde o to, že si nevzpomíná na nic, co se stalo před úrazem," informoval mé rodiče, kteří tomu nechtěli uvěřit. Nebyla jsem schopná vzpomenout si na svou minulost, ať už jsem pátrala ve vzpomínkách sebevíc. Navíc jsem si začínala myslet, že mi ani žádné vzpomínky nezůstaly. ,,neztrácejte ale naděje. Rozpomene se, ale nemůžeme přesně říct, kdy."

,,Může to trvat i pět let," vydechl táta a dopředu to vzdal. Patrně byl pesimista, tudíž neviděl jinou možnost, než tu nejhorší. Podle mámina chování jsem usoudila, že byla realistka, viděla obě varianty a ať už by to dopadlo jakkoliv, byla připravená jim čelit.

,,Neházejme hned flintu do žita, pane Parkere," pronesl Gavin a obrátil se raději na mámu, se kterou právě teď byla rozumnější řeč. ,,paní Parkerová, vyprávějte Ellie něco z jejího dětství, nebo cokoliv, co Vás napadne. Je tu pak větší šance, že si cosi vybaví," poradil mamince a pak se zaměřil na mě. ,,Ellie, ty odpočívej, ale pokus se ve svých vzpomínkách zapátrat hlouběji."

,,Zkusím to," slíbila jsem. Potom doktor odešel a bráška s mamkou též, jelikož Sam dostal chuť na nějakou sladkost z automatu. A tak jsem poprvé zůstala osamotě s tátou.

Jaký jsem s ním asi měla dřív vztah? Byli jsme přesný příklad toho, kdy otec chrání svou dceru a zakazuje ji se stýkat s kluky? Nebo mu to vůbec nevadilo? Pohlédla jsem na tátu a doufala, že mi odpoví co nejupřímněji na otázku, kterou jsem se mu chystala položit. ,,tati, měl jsi někdy problém s tím, když jsem měla kluka?"

Táta se však místo odpovědi rozesmál. Nepochopila jsem, proč tak učinil, takže jsem od něj očekávala, že mi to vysvětlí. Koneckonců, co je vtipného na tom, když se někdo zamiluje a má s někým vztah? ,,Ellie, ty jsi nikdy kluka neměla," zazubil se. Jenomže mně po téhle informaci do smíchu nebylo. Jakto, že jsem nikdy nezažila lásku? Vždyť už mi bylo šestnáct. To znamenalo, že jsem se ani ještě s nikým nelíbila?

,,Proč?"

,,Já nevím, nikdy jsi nám nikoho nepředstavila. Kdyby jsi někoho měla, udělala by jsi to. Víš, je dobré, když na to nespěcháš, mně to vyhovuje a pokud vím, tobě to také nikdy zvlášť nevadilo," dostala se mi od něj dlouhá odpověď. Neměla jsem z toho ale moc radost. Myslela jsem si, že na mě někde čeká nějaký kluk, jenže nikdo takový nebyl.

,,Tati, kdybych někoho někdy měla, byl bys proti?" zajímalo mě.

,,Uvědomuji si, že už nejsi moje malá princezna, ale zároveň si také myslím, že to vadí každému otci, který by za svou dceru dýchal," To mě zahřálo u srdce a utvrdilo v tom, že mě má opravdu rád. Možná proto jsem se rozhodla pro celibát, měla jsem úžasného tátu, který mi toho přítele víceméně nahrazoval.

,,To jsi řekl moc hezky, děkuju," pousmála jsem se a poklepala rukou na místo na posteli. Taťka se posadil a zabalil mě do své otcovské náruče. Mezitím přišla mamka se Samem a když nás spatřili v rodinném objetí, ihned se k nám přidali, abychom byli kompletní. Cítila jsem se neuvěřitelně šťastně a bezpečně. Tohle byla má rodina, kterou jsem jistě milovala nejvíce na světě, i když jsem jim to třeba neříkala a nedávala nijak najevo. ,,Mám vás moc ráda."

,,My tebe taky, zlatíčko," vydechla mamka a věnovala mi pusu do vlasů. Nevím, jak dlouho jsme takhle vydrželi, ale pak jsme si pustili televizi a rozhodli se společně podívat na nějaký film, nebo popřípadě, kdyby žádný nedávali, na televizní show.

Mamka mi pak něco vyprávěla z dětství a já ji zvědavě poslouchala. Například jedna historka mě zvlášť pobavila. Říkala, že když mi bylo deset let, přichystali mi s tátou obrovskou oslavu narozenin a pozvali na ni mé nejlepší kamarádky. Rovněž mi koupili výborný čokoládový dort, na kterém hořelo přesně deset svíček. Když jsem se je snažila sfouknout, nějakým způsobem se mi podařilo podpálit bílý ubrus. Takže místo toho, aby všichni oslavovali, hasili.

Všechno se ale zvládlo a nikomu se díky bohu nic nestalo. Možná jsem byla trochu potížistka, ale i přesto, co se mi podařilo omylem napáchat, mě mamka s taťkou měli rádi. Co jsem se ještě dozvěděla bylo to, že se se Samem dost často nepohodneme. Ale i tak mě prý můj malý bráška zbožňuje a já jeho.