P a p i l l o n

alespoň jedenkrát za život to zažil každý člověk. okamžik, kterého se z celé své duše přejeme dotknout, polapit jej a nepustit. jenže takové okamžiky jsou jako motýli. stačí jim konečky prstů zavadit o křídla a onen moment už nikdy nebude stejný. křídla ztratí schopnost nadnášet.
cítíš to? vlny objímající tvé kotníky. slaná vůně oceánu, sluneční polibky na horké kůži. chvíle naprostého štěstí, které však není souzeno zůstat přítomností, protože právě ta jí bere lesk. je srdci natolik blízká jako Merkur Slunci. ale planeta se nesmí nechat pohltit hvězdou i přesto, že její záře tak nádherně hřeje. takovéto chvíle musí zůstat našemu srdci blízké i nadále. ale nikdy, za žádnou cenu, nám nesmí k srdci přirůst. jinak nás v sobě uvězní už navždy. polapíme motýla do dlaní a tímto nevinným gestem ho okrademe o jeho nejdůležitější schopnost, jeho kouzlo. onen malý okřídlený zázrak v našich dlaních bude ze vteřiny na vteřinu odsouzen k doživotnímu vězení, připoután na zemi. stejně jako bude chvíle dětské radosti odsouzena k zevšednění. a my. my zanevřeme na ty ostatní, které kolem nás lítají v hejnech, zatímco dýcháme světlo z té jedné jediné. až příliš pozdě si uvědomíme, kolik krásného jsme kolem sebe nechali prolétnout bez povšimnutí.
nesnaž se zabránit krásným okamžikům, aby ulétly.
takové okamžiky se musí stát vzpomínkami. aby nás mohly hřát u srdce po celý náš život.