P a p i l l o n

zimolez

pletu si oprátku
a nosím ji jako neviditelný náhrdelník
lapám po dechu a divím se
proč krvavé oči vidí rudý vesmír

pletu si okovy
co mě táhnou dolů
hlouběji a hlouběji měsíční peřinou
topím se a pláču a sním

pletu si mříže
něžné ale kruté
a schovávám za ně své srdce
které křičí a já stále nevím proč
nevím

celý život jsem si pletla
svoji vlastní bolest
takovou co studí a pálí a ničí

proto si teď pletu provaz
pomalu a se zatajeným dechem
ze strachu a z bolesti
co chladí a hřeje a hojí

provaz lepších myšlenek
takových co nevoní
po zimolezu
sladce a jedovatě

takže i když ho ucítím ve vzduchu
budu věřit
že je vše v naprostém pořádku
a budu vědět
že tentokrát se nepletu