Vyrvané stránky

Pád

O nadvládu se v mé mysli praly pocity viny a touhy. Srdce mi tlouklo zběsile jako křídla lapeného ptáčka a dech stoupal od úst ve slabém obláčku páry unikajícím do ledového vzduchu.

Přestože jsem dosud zůstal nespatřen a na udusaném sněhu jsem nezanechával usvědčující stopy, držel mě ve svých ohavných spárech strach. Strach z odhalení, i z toho nelogického činu, jehož strůjcem jsem se stal.

Celé to vlastně bylo jedním obrovským paradoxem: jakýmsi záhadným způsobem dobré i špatné, zbabělé i odvážné, děsivé i uklidňující. Nemohl jsem si být jistý ničím, snad jen kromě toho, že se nesmím otočit a odejít - zlomilo by to srdce nás obou a já bych si to už nikdy nebyl schopen odpustit.

S posledním hlubokým nádechem jsem se prudce rozhlédl po okolí a skrytý pod rouškou tmy vyrazil rychlými zkušenými kroky po obvodu vojenského ležení.

Z vlasů mi ještě padaly kapky ledové vody z roztávajících vloček a zanechávaly vlhké cestičky na saténovém plášti, když jsem se opatrně jako přízrak vplížil do nepřátelského stanu, který již dlouho zahalovala tma, a doléhaly sem pouze zvuky z nejbližšího okolí tlumené silnou vrstvou neprodyšné látky.

Mohlo by se zdát, že uvnitř už nikdo další není a i já - abych si byl absolutně jistý - setrval u vchodu, dokud si oči nepřivykly a nespatřil jsem obrys ležící postavy pod pravidelně se nadzvedávající přikrývkou. Tak známý a přitom stále fascinující výjev.

Jen pro tohle bych byl ochoten zradit: Jen pro pohled na to, jak osoba mně nejdražší v poklidu odpočívá, pro vědění, že je v pořádku, ačkoliv se právě kvůli mně vystavuje zbytečnému nebezpečí a odvolává své osobní stráže, jen abych byl schopen se sem dostat.

Zhluboka jsem se nadechl, než jsem učinil první nesmělý krůček a po něm další - už o poznání jistější – a přešel od vchodu na opačnou stranu.

Poklekl jsem na jedno koleno a dřív, než bych si to rozmyslel, jsem odkopl umokřené boty, vklouzl na lůžko, omotal ruce kolem vypracovaného hrudníku a přitiskl své čelo k rozpálené pokožce - tak kontrastující s mou ledovou, promrzlou kůží, až nenadálá teplotní změna způsobila nepříjemné mravenčení.

Cítil jsem, jak sebou trhl - mohlo to být jak mým tichým nečekaným příchodem, tak chladem, který jsem přinesl s sebou zvenčí. Ale i přes všechna logická vysvětlení, které mi má mysl nabídla, mi v hlavě neustále hlodala otřesná myšlenka, že je to projevem nechuti k mé osobě, že se něco změnilo a on už nedokáže nadále přehlížet, kým ve skutečnosti jsem mimo náš soukromý ráj ticha a stínů.

Nastal okamžik naprosté paniky, kdy se nic nedělo. Tak dlouho jsem se bál, že mě nakonec odmítne a uvědomí si svou chybu, až jsem se při každé návštěvě děsil toho, co přijde, pokud jeho neočekávaný zájem opadne stejně rychle, jak započal.

Nejistota, co by to pro mě i můj lid znamenalo, byla tak paralyzující, že kdyby mě napadl, zajmul a předvedl před svého krále, nedokázal bych se bránit. Vlastně, i kdyby se mě rozhodl přímo na místě zabít a nejspíš tak již ukončit celou válku, nesnažil bych se spasit. Hrdě - nebo spíš hloupě - bych zemřel s jeho jménem na rtech.

Konečně, ticho bylo prolomeno zašustěním přikrývek, jak se mohutná postava vedle mě pohnula, opatrně přetočila a pak už mě silné ruce držely v tak pevném stisku, až mezi námi nezbyl žádný prostor. A přestože jsem se musel silně kousnout do vnitřní strany tváře, abych nevykřikl bolestí z mnohočetných zranění, stálo to za to.

Plné, mrazem popraskané rty v temnotě našly ty mé a bez zaváhání se spojily v první lehké hubičce, jež rychle přešla v dlouhé a nestydaté polibky. Nikdy se nemohl nabažit, hladově mě