Vyrvané stránky

Nejlepší den mého života

Nikdy bych si nepomyslela, že o nejlepším dni svého života zůstanu úplně sama.

Většina z nás – když na to dojde – by svůj ideální den prožila v přítomnosti svých milovaných, s nimiž mohou mluvit naprosto o čemkoliv, kdy pociťují euforii a pomalu ani nevnímají, že kolem nich ubíhá čas jako rozvodněná řeka. Kdo by mohl chtít víc, než osoby, které ho milují takového, jaký je – tu pravou rodinu?

Vsadím se, že málokdo by o svém nejšťastnějším dni skutečně chtěl být sám. Pravda, i sdílení svých nejdokonalejších okamžiků sám se sebou má své kouzlo, ale myslím, že samotu by zvolili leda ti, kteří nemají na vybranou.

Dnes ráno byla obloha téměř bez mráčku. Teplo tak akorát na vytáhnutí trička s krátkým rukávem a kraťasů – ani příliš zima, ani příliš horko, zkrátka přesně tak akorát.

Slunce vycházelo dříve, než většina lidí vyrážela do práce, a tak na náměstí téměř nikdo nebyl. Nikdo nespěchal z jedné strany na druhou, nikdo nepořizoval na maličký cestovní foťák záběry historického centra. Byla jsem jako maličkatá tečka uprostřed obrovského prázdného prostranství.

O významných dnech se tam sice konají slavnostní trhy, ale bez nich na mě obrovský, nevyužitý, prázdný prostor působil až znepokojivě, zvlášť když jsem na něm stála úplně osamoceně a jen opodál u katedrály krmil legrační stařík holuby.

Hodiny na kostelní věži odbily a vyplašily hejno spokojeně zobajících ptáků, kteří sehraně zamávali křídly a vznesli se k obloze v chumlu jen zdánlivě připomínajícím promyšlenou formaci. Dvakrát obkroužili náměstí a já je sledovala, až dokud se neusadili jeden vedle druhého na okraji střechy.

Odstartoval tak den, který jsem sama sobě určila prožít naplno.

Čas konečně žít.

S hlubokým nádechem mě nohy pomalu nesly přes čtvercové náměstí spletitými, starodávnými uličkami až do části města, na kterou jsem měla nejhezčí vzpomínky.

Dlouhý, táhlý park byl jako stvořený pro romantické procházky, neboť kolem cesty stály oblouky porostlé maličkými kvítky červených růží a mezi stromy se schovávala spousta laviček ideálních pro sladká slůvka zamilovaných.

Na okamžik jsem dostala chuť se u některé z nich zastavit, na chvíli se posadit a zaposlouchat se do zpěvu ptáků vítajících časné jitro.

Nebyl sice žádný logický důvod, proč bych to měla udělat - na mém plánu se žádná lavička nenacházela - ale dnešek byl o svobodě, o dělání všech věcí, co bych kdy mohla chtít, a tak jsem se opatrně posadila na stále ještě studené a vlhké dřevo, opřela se a nechala víčka lenivě klesnout.

Skrz lístky ke mně pronikalo pár letmých slunečních paprsků, šimraly mě na tváři, házely rezavé odlesky do mých vlasů a tvořily překrásnou stínovou hru na mých odhalených pažích.

Mé oči byly téměř zavřené, tvář nastavená k východu, abych zachytila co nejvíce slaboučkého záření na svou mravenčící pokožku. Nechávala jsem sluneční paprsky vniknout všemi těmi puklinami v mém srdci dovnitř a naposledy mě zahřát - rozpustit všechny ledové střepy pochybností, vyplnit prázdná místa ztracených nadějí.

Slunce pro mě vždy bylo nepostradatelné. Cítila jsem, jak díky němu uvnitř rostu v něco lepšího, něco krásnějšího. Když jsem chodívávala na dlouhé procházky u nás doma na vesnici, vždy jsem se zastavila až na nejvyšším bodě široko daleko, kde nezacláněly budovy a stromy vykukovaly jen svými špičkami nad úroveň zvlněného terénu. Tam jsem dokázala trávit hodiny. Dýchala čerstvý vzduch, poslouchala zvuky lesa a nechávala se prozářit zlatem.