Vyrvané stránky

Ledový střep

Pověz mi, jaké to je cítit.

Tvrdíš mi, že tě emoce zraňují, že se jich chceš zbavit - rozděl se se mnou. Dopřej mi potěšení, které získáváš z něžných slůvek, dopřej mi bolest, která tě svírá po ohavné zradě, věnuj mi část ze své žárlivosti, která tě sžírá, když ho vidíš s jinou. Nauč mě všem pocitům, těm dobrým i těm zlým - a pokud to neuděláš ty, najdi mi někoho, kdo to dokáže.

Příliš dlouho jsem žil touto prázdnou existencí, postrádající jakýkoliv smysl, příliš dlouho jsem hledal v přílišné hloubce řešení, kterého se mi nedostávalo. Neklidný. Neutišitelný.

Život je nádherně složitý. Pohrává si s lidskými osudy, nechává je užívat i trpět, milovat i nenávidět, v tom je jeho rozmanitost. Dokáže tě přinutit jásat a plakat tak snadno jako lusknutím prstů a vytváří tím dobrodružství, pro které stojí za to žít.

Okamžiky nabité emocemi jsou považovány za ty nejcennější. Chvíle, které ti vženou slzy do očí, rozbuší ti srdce a vyšlou mrazení vzhůru po páteři. Jsou inspiracemi pro umělce, jsou cílem i smyslem lidských cest, jsou perlami, které jsou hodné uchování a pečování.

Nejspíš tě ani nenapadlo tohle všechno oceňovat - proč taky? Každý den se tvé srdce nechává unášet tolika vášněmi, že už ani nevnímáš, jak nudná existence by byla bez nich. Jsou to naprosto všední věcí, pevná součást tebe už od raného dětství, když tě zranila ztráta tvé oblíbené hračky a maminčino pohlazení v tobě zanechalo jiskřičku euforie.

Nevíš, jaké to je být mnou. Dívat se na cizí utrpení a necítit nic. Nic! Jen prázdnotu tam, kde by asi měl být smutek nebo soucit. Tvá reakce na vyznání lásky nikdy není jen unavené povzdechnutí nad nutností vymýšlet lži na oplátku.

Lidé to očekávají, víš? Že se budeš cítit stejně jako oni - nebo zcela opačně, když na to přijde - ale neočekávají, že nebudeš cítit nic. Že tvé srdce neposkočí, když je uvidíš, že ti neukápne slza, když tě opouštějí. Nedokážou to pochopit, nevěří mi, obviňují mě.

A proto mě život naučil tohle všechno předstírat. Plakat, smát se, křičet vzteky. Nepřežil bych v něm, kdybych nebyl dokonalým hercem ve svém vlastním nekonečném představení. Ne... To není správné připodobnění. Herci se vžívají, prociťují. Lepší by bylo říct, že jsem kartami, které jsou vykládány na stůl v nějaké zvrácené hře, kde je nutné odhadnout situaci a vybrat vhodnou emoci, jež se zrovna hodí napodobit.

Cítím se jako v kleci. Dokážeš si to vůbec představit? Nevidím žádný důvod proč zůstávat naživu, proč se snažit, proč se unavovat, když na mě nikdy nečeká nic, kvůli čemu bych pocítil radost a uvědomil si, že stojí za to žít.

Od toho posledního kroku k sebevraždě a ukončení celé této směšné šarády mě drží jen jedna věc. Občas se totiž ještě stále opovážím doufat ve změnu - jako právě teď. Snažím se věřit, že alespoň jednou budu moct okusit skutečný pocit. Naplnit číši vzrušením a vypít ji až do dna. Přál bych si to, přál bych si pochopit, co všechno cítíte vy. Jenže...

Když se nad tím zamyslím, šlo by mé prokletí vnímat i jako ochranu či výhodu. Však víš, dokážeš takové množství věcí, jakmile se nemusíš zdržovat cítěním. Jako robot. Nástroj neschopen citů. Jen vysoce výkonný stroj.

Dalo mi to nespočet příležitostí a sílu pokořit všechny hranice, které bych nezvládl, kdyby se můj sen splnil a já mohl cítit.

Nyní se na vás všechny dívám z vrcholu své cesty a přemýšlím, pochybuji, převracím své úspěchy a snažím se sám sebe přesvědčit, že vždy byly mým vytouženým cílem. A pak přijdou zlé myšlenky: Proč mi vlastně šlo o jeho dosažení? Co jsem tím získal? Přestože úspěch je pro vás všechny stěžejní, nemám pocit, že mně by za to stál.