The rulers of the water element

Odjezd z New Yorku. Sbohem můj starý domove!

„Hotovo!" vyjekla jsem a naposledy se rozhlédla. „Mám sbaleno."

„Já taky," vpadl do mého pokoje Logan, usmál se a přišel mě obejmout. „Neboj, sžijeme se s tamní mládeží."

„Myslíš?"

„Já nemyslím, já to vím," řekl. Podívala jsem se do zrcadla, které tu nechávám, a uviděla jsem šestnáctiletou holku s bílými vlasy a nafialovělýma očima. Nikdo, ani doktoři neví, proč já a Logan máme bílé vlasy. Nikdo kromě nás.

„Já chci sníh!" vztekala jsem se. „Ale zlatíčko, to nejde jen tak nebi poručit aby sněžilo, víš?" snažila se mě uklidnit máma. Já na to ale nedbala a vztekle jsem vyrazila ven. Bylo mi tak devět, možná deset.

„To ti nepomůže sestřičko," ušklíbl se Logan, ale já si ho nevšímala a pořád jsem se soustředila na to, aby padal sníh, nevím proč, ale něco mi říkalo, že dokážu přivolat sníh. A taky že jo!

„Sníh!" vyjekli jsme s bratrem zároveň. Byli jsme totiž na horách a tenhle rok zrovna moc nesněžilo. „To bude jen náhoda." Logan nevěřil, že bych za to mohla já, já si však myslela něco jiného a ten hlas uvnitř mě taky.

„Padej rychleji a větší vločky!" poručila jsem sněhu a ono to fungovalo! Začal padat rychleji a větší, těžší vločky. Ještě chvíli jsme to zkoušeli a došli jsme k tomu, že já ovládám sníh, ale můj bratr ne. Však na to, co ovládá Logan jsme přišli až doma. Zjistili jsme, že ovládá vodu.

Logan do mě dloubl a ukázal z okýnka. Otočila jsem hlavu a podívala se. Právě jsme přistávali na letišti Václava Havla. Stiskla jsem bratrovi ruku a on mi stisk opětoval.

Konečně jsme vyšli z výdeje zavazadel a uviděli tetu Janu, která na nás mávala. Došli jsme k ní a já jsem za ní uviděla svou sestřenku Kristýnu. Měla jsem co dělat, abych se neotočila a neutekla do nejbližšího letadla. Logan naneštěstí vycítil moje úmysly a dal mi ruku kolem ramen.

„Vítám vás v České republice, děti moje," vyjekla teta a oba nás obejmula. „Jaký byl let?"

„Jaký myslíš? Seděli jsme dvanáct ho-" nestihla jsem to doříct, protože Logan mi zaryl loket do břicha. „Let se dal přežít teto. A jaká byla vaše cesta?" usmál se.

„Dobrá, chtěla jsem říct trošku dlouhá, ale jak řekla Becky, mi jsme jeli jenom dvě hodiny, zatímco vy jste letěli dvanáct hodin. A teď už pojďte, v autě si můžete znovu zdřímnout."

Hurá! (IRONIE!) No ale co nadělám.

Směr, nový domov.