Hunger Games, year 73.

1. SKLIZEŇ

Mrštím jsem rodinnou dýku přes celou zahradu a ta se zabodává do kusu dřeva.
„Přímo do středu." usmívám se a jedním trhnutím vytrhuji dýku z bukového dřeva. Uchopím krásně vyřezávanou rukojeť do své celkem drobné dlaně plné jizev, házím ji do vzduchu, kde se protáčí a opět ji chytám.
„Opatrně, sestřičko, ještě si ublížíš." usmívá se na mně můj starší bratr Rick a poplácava mě po rameni.
Zrovna mu končila dopolední směna, a tak se i s otcem vracel domů na oběd.
Bydlím ve třetím kraji, v zemi zvané Panem. Leží na území dřívější Severní Ameriky, jenže na tu už nikdo nepamatuje. Dokonce ani můj starý dědeček, který žije s námi v malém domě, nepamatuje, kam až tahle Severní Amerika sahala.
Náš dům leží v západní části hlavního sektoru třetího kraje. V tomto hlavním sektoru, se nachází nejvíc továren, které jsou pro třetí kraj tak typické. Můj otec s bratrem pracuje v továrně na textil. Nedostávají moc peněz, ale když budeme opatrní, vyjdeme s nimi vcelku slušně. Má matka nepracuje. Sama tomu říká Žena v domácnosti, ale podle mně se jí prostě jen nechce do práce. Škoda. Měli bychom tak mnohem víc peněz. Náš dům má také zahradu a to není moc typické, protože třetí kraj neustále hledá místa na nové továrny. Jakoby tomu všudepřítomného smogu už nebylo příliš. Na zahradě nám roste celkem pět malých jabloní, ale jejich jablka se stejně jíst nedají, takže nám jsou, dle otova názoru k ničemu, ale já po nich ráda šplhám, nebo se ukrývám před bratrem. Můj bratr Rick, je tmavovlasý chlapec a je mu už dvacet let, takže nemusí chodit na Den sklizně. Zato já musím. Každým rokem si říkám, že za chvíli se ani já nebudu muset zůčastnit her, a tento rok, když už mi je 16 let, mně tahle myšlenka nudí. Ať si mě klidně vyberou. Ať měklidně odvezou do Kapitolu, je mi to jedno.
Bratr zachytí můj zamyšlený pohled a uchechtne se: „Snad se dnešní Sklizně nebojíš."
Hodím po něm zlostným pohledem a předbíhám ho na cestě do domu.
„Nejvíc, se bojím, že už na nás nevizbyde nic k jídlu." odpovídám a zkopávám ze sebe velké kožené boty.
Avšak Rick mi stále nevěří a potutelně se usmívá: „Stejně tě nevyberou. Akorát by jsi mi dělala ostudu, ty malá cácorko."
„Nejsem cácorka." zavrčím, ale stejně mi ucuknou koutky do pobaveného úsměvu.

Usedám ke stolu, kde přede mnou leží talíř suché rýže. Té máme opravdu dostatek. V našem kraji se nejí nic jiného, než rýže. Málokdy se stane, že by se na našich talířích ocitlo maso, nebo ryba. I když se rýže pěstuje v jiných krajích, tady jí je vždycky dost.
Moje matka automaticky sedá ke stolu a začíná se modlit. Ostatní čekáme, až skončí a s chutí se pouštíme do rýže.
Moje matka se modlí každou volnou chvíli. A těch má opravdu dost, takže celé dny nedělá nic jiného. Někdy, když je víkend a nejsem ve škole, je se mnou na zahradě. Avšak když jsem na zahradě sama, tak sedím v koruně jabloní a čekám, jestli kolem mně neproběhně alespoň nějaká veverka nebo kos. Když jo, máme dobrou večeři. Když ne, nevadí.
Ve třetím kraji nejsou téměř žádné lesy ani stromy. Ovoce tady je málo, nebo žádné. Navíc moje rodina by stejně žádné nekupovala. Nejsme tak bohatí.

Po obědě otec a bratr, jehož celé jméno zní Rickon, mají volné odpoledne. Ve dvě hodiny je totiž sklizeň. Matka bere hřeben a pečlivě mi rozčesává vlasy. Bráška a taťka sedí na gauči vedle a povídají si.
Po chvíli odcházím do pokoje, kde si navlíkám tmavě modré krátké šaty s černýma balerínama. Pod pásek šatů si zandávám svoji dýku.
„Vypadáš úžasně." vydechuje tiše matka.
Když si všímá mé dýky, rychle ji vytáhnu z šatů a hážu jí přes celou místnost, až se zabodává doprostřed trámu u dveří.

Cestou na náměstí se s mým bratrem smějeme našim vtipům a strkáme do sebe.
„Kolikrát máš vlastně v osudí lístečků?" vyptává se mě otec.
„O jeden víc." říká za mně matka a sklápí oči k zemi. Jednoho dne, kdy byl otec s bratrem nemocní, jsem bez dovolení sebrala všechny naše peníze a šla mu koupit léky. Neměli jsme dostatek peněz na jeho uzdravení a tento krok byl více než nezbytný. Poté jsem běžela do soudní budovy pro svůj první oblázek. Dostala jsem tam skromný příděl potravy pro jednu osobu. Byli nemocní ještě měsíc, ale léky pomalu zabíraly. V tu těžkou dobu jsem poznala, co je hlad.

„Nechť tě provází štěstěna, sestřičko." dloubl do mně bratříček a napodobil kapitolský přízvuk.
Potutelně jsem se zašklebila: „Zapoměl jsi, že mně stejně nevyberou, bratříčku."
Společně jsme se zasmáli. Kdyby jsme si z Her nedělali srandu, nejspíše by jsme se zbláznili strachy.
Na náměstí už čekaly zástupy dětí a kolem postávajících dospělých. Nechala jsem si odebrat krev a postacila jsem se mezi ty šestnáctileté.
Narozeniny jsme měla včera.
Na pódium přicupitala drobná žena s růžovou parukou a fialovým kostýmem. Pustila nám známy film.
„Válka, strašlivá válka." řekl posunky až dramaticky Rick a protočil oči. Usmála jsem se a opět obrátila pozornost k osudí. Někde tam uvnitř jsou dva mé papírky. Téměř hypnotizovaně sleduji kapitolančinu ruku, jak pohybuje rukou v osudí a vytahuje jeden pečlivě složený papírek.
„Meghan Sparkle." zašvitoří a já se nahlas zakuckávám. Úsměv mě během minuty slézá z úst a já jakoby zmraženě stoupám na pódium. Můj bratr má doslova otevřenou pusu. Kdyby se jednalo o normální den, upozornila bych ho na to, že mu do té pusy vletí mouchy. Jenže dnes není obyčejný den. Matka se choulí v otcově náruči a očividně brečí. Má tvář však zůstává kamenná. Nechápu, kam zmizely mé city. Buď mi vyschly slzné kanálky, nebo jsem se zbláznila. Téměř nevnímám, že se vedle mně staví malý třináctiletý kluk. Po chvíli si potřásáme rukama a mizíme v soudní budově. Ve svém pokoji okamžitě usedám do jednoho z měkkých křesel a nepřítomně hledím před sebe.