15. TROSKY MĚSTA

370 31 0
                                    

Nejspíše se ze mně stává blázen. Proč? Zabila jsem tolik lidí, tolik lidských životů jsem nechala vzprovodit z tohohle světa. Ale za jakou cenu to všechno? Za trochu peněz v kapse a za plný žaludek? Hnusím se sama sobě, ale to nejhorší je, že každou noc vidím všechny ty obličeje před sebou.
Dan, profík, kterého jsem zabila. Malý kluk z dvanáctého kraje, který naně tak vyděšeně zíral. Jonathan, nad kterým jsem se ani nezastavila. Dívka z desátého kraje, která kolem mě proběhla a během minuty byla mrtvá. A nakonec Sophie, ta dívka z šestého kraje, díky níž jsem se ještě necítila tak špatně.

Není to ale jen smrt, která mě děsí. Je  to něco víc, něco jakoby neviditelného, co mě nutí každou minutu otáčet se kolem sebe ve strachu. Jenže strach z čeho?

Bloudím lesem snad už hodiny, ne li déle, ale jakoby se po mém starém úkrytu slehla zem. Vždyť tady někde by měl být?
Dojdu už poněkolikáté na konec řídkého lesa, který je plný borovic a všímám si suché prázdné louky, která na borovicový les navazuje. Viděla jsem jí aspoň tisíckrát, jenže tentokrát něco upoutává mou pozornost. Přímo uprostřed sedí dívka s chlapcem.

Všechen můj strach jde najednou stranou a ze své vesty vytahuji první dýku, která mi příjde pod ruku. Pevně uchopím její rukojeť. Teď nebo nikdy. Nádech, výdech. A znovu. Nádech, výdech. Stačí jeden pohyb a dýka nachází svůj cíl. Dívenka zády padá k zemi. Chlapec zmateně vstává a rozhlíží se kolem sebe. Dává se do běhu, to už ho ale zasahuje moje další dýka. Padá stejně k zemi, jako ta dívka. To opravdu nebylo moc chytré, sednout si na nejnápadnější místo.

Když dobíhám k tělům, dívka ještě žije. Co teď s ní? Sípe a kroutí se na zemi. Ten pohled nesnesu. Prosí, abych jí nechala žít, že mi klidně sežene i víc.
Tohle nemůžu poslouchat. Zarážím jí do břicha dýku a tělo po chvíli znehybní. Když vytahuji dýku, vrátí se mi ty myšlenky. Z přemýšlení mě vytahují dva výstřely z děla. Devatenáct. Dvacet.
Kdo všechno vlastně ještě zbývá? Určitě to jsem já a ten kluk ze čtvrtého kraje. Dále ten velký kluk z osmičky a holka z prvního kraje.

Možná si můžete myslet, že stačí vyhrát Hladové Hry a váš život bude opět jako dřív. To se ale mýlíte. Nejde jenom o to vyhrát. Neexistuje vítěz. Jsou pouze přeživší, kteří budou poznamenáni do konce svých životů. Hladové Hry nejsou jen nějaká zkouška, kolik toho umíte a zda máte na to vyhrát. Je to zkouška, to nepochybně, jenže musíte v ní zabíjet. Ten výjev, když ukončíte někomu život se nezapomíná. Není ti tak lehké, jak si myslíte. To vše jsem si dnes uvědomila. Nemá cenu vyhrát. Jenže co mám jiného dělat? Nic jiného, než zabít ty ostatní mi nezbývá. A že jsem jich zabila opravdu mnoho.
Zatřepu hlavou ze strany na stranu ve snaze zbavit se těch hrozných myšlenek, které mě provází na každém kroku a srdce mi provrtávají skrz na skrz. Ani nevíte, jaký to je hrozný pocit.

Vzhlédnu k tmavé obloze, na které září znak Kapitolu. Objevují se tváře profíků. Po nich následují dva splátci, kteří dnes seděli na louce. Zazní hymna Kapitolu, avšak znak nemizí. Místo toho, se arénou ozývá hlas nám známého moderátora.
„Vážení splátci. Dovoluji si vám oznámit, že zítra se u rohu hojnosti uskuteční hostina. Přijďte a nakrmte své prázdné žaludky vynikajícím jídlem.” říká.
Trochu se pousměju. Ne proto, že jsem ráda, že konečně budu jíst, ale proto, že mi to přijde ironické, vzhledem k tomu, že nás nechali více než týden hladovět.
„Možná se bojíte, ale nemusíte. Silnější vždycky vyhraje.” říká.
Tak tahle slova mi zrovna na odvaze nepřidala. Nevím, jestli se tam vydám, i když vidina plného žaludku mě láká. Přijde mi to riskantní, vydat se na vlastní pěst do tak nebezpečného prostředí.

Obloha se opět barví do temných barev, když i já, skrytá v korunách stromů, pomalu upadám do bezesného spánku. Jsem již pevně rozhodnutá, že zítra se na hostinu vydám. Ten hlad se prostě nedá vydržet.

Hunger Games, year 73.Kde žijí příběhy. Začni objevovat