Hunger Games, year 73.

8. ROZHOVOR

„Tak jak se ti vedlo?” ptá se mě Witchie, sotva co vcházím do jídelny.
„Těžko říct.”odpovím.
„Určitě si byl úžasná!” usmívá se Witchie a dává si pozor, aby zdůraznila každé písmeno „Úžasná!”
Neupřímě trhnu koutky v úsměvu a usedám k obědu.
Dnes nám avoxové uvařili vepřové maso se horou brambor a výbornou omáčkou. Witchie si to celé pokape citrónem a sní tak čtvrt porce.
Jonathan vedle mně mlčí. Witchie vykládá jednu ze svých nezapomenutelných historek z Kapitolu a já si všímám, že její dlouhé řasy mají opět jinou barvu. Tentokrát zvolila zářivě modrou. Nejspíše už růžová vyšla z módy.

Večer usedáme k televizi a trpělivě čekáme na hodnocení. Witchie si sedá mezi mně a Jonathana a chytá nás za ruce. Nedobrovolně se s ní držím a čekám.
Profíci mají většinou hodnocení mezi osmi a deseti body. Nejvíce mohou splátci dostat dvanáct bodů.Hádám, že já si vysloužím tak deset bodů.
Na obrazivce se rozeznívá hymna Panemu. Kluk i holka z prvního kraje dostali po deseti bodech a to není tak špatné. Holka z dvojky dostala dokonce jedenáct. Ještě nikdy jsem neviděla tolik bodů na jednoho člověka a ještě k tomu dívku. Ačkoliv dívka z druhého kraje dostala tolik bodů, její chlapecká polovička dostala pouze sedm. Nic moc na to, že je v týmu s profíky. Potom následuje Jonathan se svými třemi body. Okamžitě odbíhá do svého pokoje, kde určitě brečí. Poté se objevuje má tvář a vedle mně se rozzáří číslo osm. To není špatné, je to ba dokonce velmi dobré. Dívka ze čtvrtého kraje dostává stejně jako já, a to je z kraje profíků. Chlapec dostává také jedenáct bodů. Musí být opravdu velmi dobrý. Holka a kluk z pětky dostali šest bodů. Sophie si vysloužila dokonce sedmičku. Kdo ví, co tam ukázala. Nejspíš to nějak souviselo se šplháním nebo rostlinami. Kluk z jejího kraje dostává pětku.
Dívka ze sedmého kraje má šestku a kluk pětku. Z osmého kraje má modrooká dívka čtyřku a kluk desítku. Už na pohled vypadá nebezpečně, takže se ani nedivím jeho hodnocení. Vypadá to, že si na něj taky budu muset dát pozor.
Oba dva splátci z devítky mají šestku.
Z desítky mají sedmičku. U jedenáctého kraje už přestávám dávat pozor, ale zaregistruji, že dívka má pětku a kluk čtyřku. Ve dvanáctce mají oba dva trojku. Smůla.
Vypadá to, že se řadím mezi ty lepší. Ještě že tak.

Ráno mě budí Witchiin hlas, lterý ohlašuje, že je tady další nádherný den. Otráveně hodím proti dveřím jeden ze svých polštářů. Je teprve sedm hodin ráno, ale dle Diodova názoru se budu s ním a Dratkií připravovat na rozhovor. Ze skříně vytahuji první oblečení, které mi padne do ruky. Nakonec zjišťuji, že to jsou úplé kalhoty a růžová blúza. Nenávidím růžovou, ale je mi to jedno, stejně mě po obědě převléknou do něčeho ještě horšího.
U stolu už sedí všichni a tak se připojuji k ostatním. Moc nesnídám, a tak se rovnou přesouváme k radám o mém rozhovoru. Spolu s Diodem a Dratkie se přesouvám do obýváku.
„Takže.” začíná Diod a prstem si rovná brýle „Jak chceš před lidmi vypadat?”
Chvíli se zapřemýšlím a pak sebevědomě odpovídám: „Chci, aby se mě báli. Měli ze mně respekt.”
„Myslím, že to ti půjde, ale nejdříve si to vyzkoušíme.” říká Diod.
Alespoň hodinu se mě vyptávají na různé otázky ohledně mého domova a pocitu z Kapitolu.
„Jde ti to výborně.” chválí mě Diod s Dratkií a já se přesouvám za Witchie, která mě má naučit správnou chůzi v lodičkách. Je to o mnoho těžší, než jsem si myslela.
„Choď rovně.” říká a prohlíží si mě důležitým pohledem. Jsem ráda, že sotva chodím, a protivné Witchiino otravování mě neskutečně vytáčí.
„Tak ještě jednou. Šup šup.” usmívá se kapitolanka a předvádí těměř dokonalou chůzi. Navíc přísahám, jestli ještě jednou uslyším to její Šup Šup, asi se zblázním
Podrážděně zamručím a ještě jednou se rychlou chůzí projdu. Zakopnu o svůj potpatek a sesunu se k zemi.
V rychlosti vstanu, zkopám ze sebe boty a hodím je za sebe. Ani se nekoukám, kam dopadly a rozrážím dveře.
„Vrať se, šup šup.” volá za mnou Witchie „Drahoušku.”
S hlukem za sebou prásknu dveřmi.
Začínám být nervózní, a to se na mně projevuje mým obvyklým vztekem.
„Zapomeňte, že si ty boty ještě někdy vezmu na sebe.” křičím a dávám si pozor, aby rozuměla každičkému mému slovu.
Usedám k obědu a ignoruji zvídavé pohledy, které jsou všude kolem mně.
Po chvíli přichází Witchie a mně dochází, že jsem na ní možná neměla křičet. Přece jen se mi snaží pomoct a navíc jsou to její první Hry, při kterých dělá instruktorku z Kapitolu.
„Promiň.” zahuhlám po chvíli a zvedám se ze stolu „Neměla jsem na tene křičet.”
Stres ve mně bublá a já se bojím, že se za chvíli opravdu jodně rozkřičím. Neumím vystupovat před lidmi a vím to. Vím ale, že pokud chci znovu vidět mou rodinu, musím vyhrát. Musím vyhrát pro svůj kraj, pro svou hrdost.
Po chvíli přichází Dratkie a odvádí mě dolů k přípravnému týmu.