Poezie v nadsázce na náhodné procházce

Halloweenské přání

Z nebe hvězda padala,
přání jsem si šeptala.
Tuto noc chci věc jen jednu -
ať mě kousne upír, zblednu.

Beru to jako závazek,
už teď si kreslím obrázek.
Sebe a svého upíra,
naději dodává mi má víra.

U okna celý večer čekám,
potichu jsem a dobrotu sekám.
Náhle světlo zahlédnu,
a radostně si usednu.

Do pokoje přilétla postava temná,
nohy i ramena černě zahalená.
Dobrovolně jsem nastavila krk,
ale on místo zubů na mě mrk.

„Ty nejsi upír?" ptám se nejistě.
Zavrtí hlavou a přešlápne na místě.
„Já jsem zombík opravdový
a naverbuju tě do armády!"

Začnu couvat, ale marně,
do svých spárů uchopil mě hravě.
Pak mě kousl, to bolelo hodně,
své přání jsem si představovala víc vhodně.

Cítím svoje končetiny
po útoku neznámými toxiny.
Třesou se a neovládnu
svoje tělo ani hlavu.

Už je to tak, běda běda,
bude ze mě zombík světa.
Upadlo mi několik prstů,
můj kamarád je hnedka schrumstl.

Začíná se mi to líbit,
povedu hon na upíry.
A pak na duchy a na lidi,
všichni budou kousnuti.

Ztrácím svou poslední lidskost,
nahrazuje ji neovladatelná chtivost.
Slova se mi začínají plést,
naštěstí je nepotřebuji pro žádný test.

Ughhhrhrhrjvhv hhruriavbzuu
jhhtzuuzu bajjiiuuzrhju,
ciwooppiuu uauzhhj iijd,
uhagdhzh iiiujbjhdu.