Ve znamení života

5. kapitola - výzkum

Pak Coulson odešel a mladí vědci se znovu pustili do práce. Rachel jim neustále koukala přes rameno až z toho byli oba dva vědci nervózní. Po nějaké době se agentka Simmons otočila čelem k brunetce a nervózně ji řekla: "Víte, když tu pracujeme a vy nám koukáte přes rameno, je nám to docela nepříjemné, víte? Mohla byste toho prosím nechat?" Cítila se velice nervózně, když tohle doktorce říkala, ale musela. "Pokud nám chcete pomoct, klidně, my budeme jen rádi, ale tohle prosím ne." Domluvila agentka s trapným pocitem. Rachel se taktéž nervózně usmála, protože si uvědomila svou chybu a pak ji odpověděla: "Samozřejmě, moc se vám omlouvám, nedošlo mi to." A znovu se pokusila o úsměv, ale opět nedopadl zrovna dvakrát dobře.

"Ale upřímně si myslím, že teď bych vám neměla pomáhat,byla bych vám spíš na obtíž, omlouvám se." dodala nakonec pravdivě Rachel, jelikož v takovém stavu by toho skutečně moc nezvládla, je víc pravděpodobné, že by něco zničila nebo jinak pokazila výzkum. Ona sama si to sama moc dobře uvědomovala a tak to radši řekla nahlas. Oba mladí vědci se na ní podívali s pochopením zračícím se v jejich  očích a přikývli.

Agentka Simmons a agent Fitz se tedy znovu pustili do práce. Rachel si sedla na lavičku, na které proseděla posledních pár minut a snažila se přemýšlet či vymýšlet, jaké či jakou schopnost by mohla mít. Napadlo ji toho hodně, od levitace, schopnosti neviditelnosti a telepatie přes ovládání ohně a vody a telekineze až po zvýšenou ohebnost svých svalů, kloubů a kostí. A to je jen málo z toho všeho, či se jí v průběhu té doby objevilo v hlavě.

Takhle by tam seděla a přemýšlela do téhle chvíle, kdyby jí ze zadumání vyrušil hlas, přesněji křik, agentky Simmons. "Já už vážně nevím, co by to mohlo být a jak bychom mohli zjistit, co se stalo! Vyzkoušeli jsme snad úplně všechno! Zbývá nám jediné, ale to přeci nemůžeme!" Začala řvát a pak si zřejmě uvědomila, co udělala a hlavně to, že v místnosti není sama. Okamžitě zrudla, sklonila pohled k podlaze a přála si zmizet. Na Rachel asi moc nezapůsobila, pomyslela si trpce. Rachel jí však rozuměla. Podobné věci se jí staly už tolikrát, že to už dávno přestala počítat.

Pak jí to ale došlo. Co mohlo být tak strašné, že by to agentka S.H.I.E.L.D.u nechtěla udělat. Jistě, tahle byla poměrně citlivá a empatická, ale stejně, jako vědec a zároveň agent nejnebezpečnější agentury na světě? Tato otázka jí vrtala hlavou.

Po chvíli jí to nedalo a zeptala se na to. Agentka zbledla a hlavou se jí honily nadávky na ní samou, že to řekla, i když jen na půl. Rozhodla se ale jít s pravdou ven. "Víš, dostali jsme rozkaz, že kdybychom nic nezjistili, máme zkusit udělat jeden pokus. Jedná se o to, že se ti budeme muset hrabat v hlavě, najít něco pro tebe zlomového, něco, co tě zranilo a pak ti tu vzpomínku či strach ukázat. V stresových situacích lidé dělají spoustu věcí, všelijak se brání, i tak, jak si myslí, že to neumí. Ale pouze v krajním případě." dořekla agentka rozpačitě.

Rachel, která tohle vůbec nečekala, chvíli zpracovávala, co z úst agentky zaznělo. Pak, když si v hlavě všechno srovnala, řekla: "Tak dobře, jdu do toho, ať zjistíme, jak moc nebezpečná jsem" Vydechla těžce.

Ahoj! Tak co, jak se vám dnešní kapitola líbila? Já doufám, že hodně, a pokud tomu tak je, určitě mě nezapomeň podpořit hlasováním či nějakým hezkým komentem. Jinak, stále platí možnost toho, že mi do komentářů napíšete, jaké schopnosti Rachel má. Tak nic, já už se s vámi loučím, těším se na vás zítra nebo pozítří a ahoj!

Vaše Mia