Múza jménem Medusa

Valentýn

S Amélií jsme daly hodně dlouhou řeč. A několik, v mém případě nealkoholických, drinků. Vypadaly podezřele jako krev, ale Amélie se dušovala, že je to jen jahodové smoothie s červenou řepou a pak spousta nepodstatných ingrediencí jako nožička žabky kuňkalky, vlas děda Vševěda, nastrouhaný kořen Veritatem Accipe a jedna tajná složka, jako v každém správném pití z její dílny. Radši snad nevědět.
Bagr jsme nakonec zavrhly jako nepotřebný, i když kartáč by potřeboval pořádný, za to, že mi opomněl sdělit sladký detail, že jeho potomek v mém břiše zapříčiní mojí neschopnost umřít. Polopatě řečeno, jsem nesmrtelná. Fakt dík, Barnabášku, za předchozí varování. Za možnost říct ne. Na druhou stranu, na věky pětadvacítka?

Amélie se pravdy nebála, nalila mi jí hned několikrát a jaksi mě donutila trochu přijmout realitu, kterou jsem podvědomě potlačovala.

A stejně mě to sebralo, když jsem přišla domů. Bylo skvělé, že nedávno podobně praštěný osud postihl i moji nejlepší kamarádku Mariku, když se připletla do cesty upírovi obhlížejícímu zdroje na transfuzní stanici a díky Barnabáškově duchapřítomnosti ji nepoužil jenom jako svačinu, ale po jakémsi smluvním donucování, na což je Barnabášek machr, ji jen přeměnil na krvelačnou manželku. Upíři tím ohavným zlozvykem nesmrtelnosti trpí totiž taky. Tak v tom plaveme zase spolu. Stejně jako celou zdrávku a několik let v práci. Asi jsme si souzené.
Jenže... vrátila jsem se k Barnabáškovi, nebo vlastně už k nám domů, a všechno na mě začalo padat. Co když si s Barnabáškem za pár let nebudeme rozumět? Uvidím umřít všechny lidi, co znám. Nejspíš zažiji několik světových válek, dokud samotný svět nespolkne temnota.
Praštila jsem ho a plakala. A nakonec se smála jako praštěná. Barnabášek se moji pochmurnou náladu rozhodl vyléčit po svém.

,,Mír, nebo se počůrám smíchy."

,,No, tak si,když tak, vytřeš." Pokračoval v nemilosrdném lehtání. Svíjela jsem se pod ním jako had. ,,Koberec? Už jsi někdy vytíral koberec?" zaúpěla jsem.

Opřel se o předloktí vedle mojí hlavy.
,,Správná otázka by zněla, jestli jsem vůbec někdy vytíral." Uchechtl se a líbnul mě na rty. Hnědé oči mu zářily jako horká čokoládová poleva, nekonečná studna rozpuštěné extrémně hříšné vysokoprocentní čokolády.

,,Podvodníci," šeptla jsem, omotala mu ruce kolem krku a přitáhla si ho blíž k sobě. Musela jsem ho ochutnat.

Položila jsem si hlavu na jeho stehna, zatím co projížděl prsty prameny mých zacuchaných vlasů. Díval se na mě s tak neuvěřitelnou něhou, až mi poskočilo srdce radostí. S Barnabáškem i věčnost bude krátká. Rty se mu zvedaly v mírném úsměvu, za kterým bych šla... no i do pekla.

,,Musím zajet na jeden hrad, pojedeš se mnou?"

To bylo rychlé.

,,Umíš číst myšlenky, Barnabášku?"

Nepřekvapilo by mě to, zvlášť když vím s jakou přesností umí uspokojit moje... do tváří se mi nahrnulo zbytečně velké množství krve. Zamrkala jsem a pokusila se zahnat představy vhodné po desáté večerní, možná spíš po půlnoci.

Zavrtěl hlavou a začal se smát. ,,Neumím, ale rozhodně si dovedu představit, na co jsi myslela zrovna teď." Dotkl se mě na spánku a pak přejel bříškem prstu až na spodní ret.

,,Tak schválně."

,,Dumala jsi nad tím, jak vznikají jednorožci," mluvil potichu a pokračoval v cestování prstů na můj hrudník.

,,Samozřejmě, neznalost těchto detailů mě úplně vyváděla z míry." Smála jsem se.

,,Nedá ti spát, že nevíš, jestli se rodí s rohem, malinkatým přesto pro mamku nebezpečným, nebo jako koně a pak jim roh naroste."