Dvanáct stop od Callisto

Otec dobrých lidí

Tři. Už mám jen tři.

Ruce se mu po výstřelu stále třásly. Zbraň, již křečovitě svíral, sebou kmitala do stran tak rychle, že netušil, jestli bude ještě někdy schopen zamířit správně. Prsty pomalu ztrácely původní sílu, s níž chladný kov držely, přesto to nebyly ony, kdo zbraň upustil na zem, ale pot, jenž se rozlezl po celé dlani.

Dopad zbraně na zem ho probral. Trhl sebou. Strach, jenž ještě před chvílí drtil jeho útroby jako lidský odšťavňovač, na moment ustoupil do pozadí, aby mohl nastoupit žal. Už bylo načase, stál mimo něj až příliš dlouho.

Do očí se mu vlily slzy. Nebylo se čemu divit, nikdy se za silného člověka nepovažoval. Nikdy nepomyslel ani na to, že se jím bude muset jednou stát, aby byl schopen toho, co musel udělat.

Já jsem musel, opakoval si v hlavě.

Bylo to k ničemu. Tu vinu, jež se ho držela jako dávno zažraná špína, nesmazal. Nedokázal ji ani ignorovat, ať se snažil jakkoli dlouho a intenzivně. Mohl ji pouze cítit a přijímat, jako by ona měla být tím posledním, co ho odlišuje od nich.

Kolena se mu pod jeho vahou i pod tíhou odpovědnosti za její smrt podlomila. Prach, do nějž zapadla, je objal jako matka plakající dítko. Šplhal po stehnech až k místě, kde šedou riflovinu obarvovala krev z hluboké táhlé rány.

Nedokázal uvěřit tomu, že ji zabil. Naivně doufal, že jejich až do smrti neskončí po šesti letech. Opravdu si myslel, že spolu zestárnou, že budou s úsměvem na rtech sledovat své dospívající děti i vnoučata a nakonec zemřou vedle sebe. Ruku v ruce.

„Veroniko..." zašeptal k ženě s dírou v hlavě a opřel si dlaně o kolena.

Přál si být tak silný, aby byl schopen se zvednout a odejít. Venku na něj čekalo mnohem víc takových, u nichž by pochyboval, jestli to jsou lidé nebo oni. A on měl za úkol hlídat to poslední, co mu po manželce zbylo.

Ale nedokázal to. Jediné, s čím byl ochoten se smířit, bylo to, že nezabil svou Veroniku, pouze to, co zabilo ji. Zastřelil toho odporného vraha, jenž se skrýval v její lebce a napovídal jí, co má dělat.

Kupodivu ho její smrt zasáhla více než to, co provedla jejich synovi Evženovi. Alespoň si myslel, že je to on, z té kaše, která zbyla z jeho obličeje, nedokázal vyčíst nic. Snad jsou ostatní děti v pořádku a daleko odtud.

Zakryl si ránu dlaní. Poté si umazanou ruku přitáhl k očím. Pohled na vlastní krev ho uklidňoval. Když viděl, že krvácí, cítil se jako člověk. Nemusel se bát, že by se z něj stal chladnokrevný stroj na zabíjení.

„Tati?" zaslechl za sebou tichý hlásek.

Trvalo mu pár sekund, než se odvážil otočit. Bál se, co by viděl. Ten hlásek patřil jeho nejmladší dceři, to by poznal kdykoli. Ale nemohl tušit, jestli v tom drobném tělíčku malé tmavovlasé holčičky s pihami po celém obličeji přežívá ta bytost, jíž před invazí dával každý večer políbení na čelo, obě tváře i bradu, aby nebyla jediná část tváře oželena.

Nikolka stála tak pevně, že by s tím drobným tělem nezamával ani nejsilnější vítr. V jejích očích se leskly slzy. Podle toho, jak byly zbarvené do červeného odstínu, poznal, že pláči obětovala čas už několik dlouhých chvil. Co když ho viděla, jak zastřelil Veroniku?

Opřel si dlaně o zem. Cítil, jak se mu drobné kamínky zarývají do kůže s každým dalším kilogramem jeho živé váhy, jíž na ně tlačil. Když se mu podařilo dostat na nohy bez toho, aniž by vykrvácel z hluboké rány na stehně, pomalu klesl do podřepu a roztáhl paže.