Dvanáct stop od Callisto

Málo many, debile

„Měl jsem dojem, že se mi to musí zdát. Jakkoli nepravděpodobné se to zdálo, na sluncem zalité louce přede mnou stála víla,“ ozval se hlukem krčmy poměrně hrubý hlas.

„Měla mokrý křídla, či co?“ zajímal se goblinův společník, kterého nenapadlo se zeptat na nic jiného. Pak, jako by odtušil, že odpověď z kamaráda nevytáhne, se naklonil přes stůl a opřel se loktem o dřevěnou desku ulepenou od břečky, jíž přezdívali pivo. „No dobře, jakej byla level?“

Poslouchal jsem každé jejich slovo. Bylo to nejzajímavější, co se v krčmě šustlo. Zajímalo mě, jestli je ta víla stále ještě v lokaci, kde jsem ji našel i já, nebo jestli se už nevydala na nějaký dobrodružství. Ale nejspíš čekala na dalšího kolegu. Je riskantní někam jít sám.

„Tak šedesátka, hele. Ale nadávala, že kdyby měla víc many, rozbila by mi hubu,“ pokračoval goblin a práskl pěstí do stolu.

Nepřekvapovalo mě, že měl takto vybraný slovník. Ale že by to řekla víla? To se mi nezdálo. Mlčel jsem však. Pouze jsem kroužil prstem nad korbelem té odporné břečky, kterou si spletli s medovinou, a občas jsem se podíval i po ostatních hostech. Ale žádný z nich nemluvil.

Zamračil jsem se na kozatou servírku. Její přednosti byly větší než rozum všech přítomných dohromady. Člověk se pak ani nedivil, když jí občas vykoukly ven, aby si získala nějakou minci navíc. Určitě si toho, že měla ksicht šerednej jako bradavičňák a kozy jako bohyně dojiček, byla vědoma. Poznal jsem to na tom chtivým podlým úsměvu, který se občas vyměnil s tupým výrazem.

Vázanka, jíž se snažila schovat alespoň část své největší pasti na muže a nespokojené trpaslice, který pokukovaly jak po daru od božstva u Flekýny, tak i po vousech svých mnohem chlupatějších druhů. Kdybych si měl vybrat, jestli budu tupá prsatice, nebo trpaslice s komplexy, radši bych si kozy nosil v dlaních a vystavoval je na obdiv, aby si mě vážil aspoň někdo.

S povzdechem jsem si zkontroloval, že už jsem dočerpal dost bodů výdrže na to, abych mohl tu odpornou břečku vylít na podlahu. Naštěstí zbylo jen trochu na dně, tak nikdo nedělal povyky, když jsem do korbelu jako by drcnul a ten zbytek vylil na stůl. Vlastně si mě nikdo nevšímal, což ani nebylo překvapivý. Zapadal jsem sem víc než mezi svý lidi.

„Ale říkám ti, že ty křídla měla jak na levelu jedna,“ přerušil moje přemýšlení ten tupej goblin. „Kdybych chtěl, prostě bych jí je ušmikl. Jak ocas u toho vrčína. Pamatuješ si na něj?“

„Jo, ten chudák, co neuměl zatáčet,“ přitakal chlupatej skřet. „Ale šála to byla pěkná.“

„To jo. Ale větší trofej by byla ty víliny vlasy. Takovou barvu jsem fakt ještě neviděl. A vsadil bych barák na to, že byly i tak hebký, na co vypadaly.“

„Ty barák nemáš, Rypáku,“ namítl.

Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Opravdu k neuvěření, jak dokázali být někteří zabijáci tupí. Nebylo divu, že každej chtěl někomu nakopat prdel v souboji jeden na jednoho, ale líp se to říkalo těm, kteří měli za opaskem meč z limitovaný edice a na hlavě helmu, která nepřipomíná kýbl z výserníku.

Tito podivíni se ani v nejmenším nedali srovnávat s dobrodruhy, jakým jsem byl já. Tihle by neobětovali život, dokonce ani výdrž a manu za životy celé vesnice. Přesto měli v krčmách větší úctu než my – ti, jejichž zásluhou bylo na světě tak málo draků, že už se radši ani neukazovali.

„Toalethaku.“

Trhl jsem sebou. Už dlouho mě nikdo v takové díře neoslovil jménem. Netušil jsem, že mě znají i na samotném okraji Imaginárie.