Dvanáct stop od Callisto

V botkách šanta kočičí

Útulek Don Gatito měl dnes plno. Ihned po otevření velkých skleněných dveří, které byly schválně mléčně zakalené, aby zvířata nelákalo koukat se ven, se dovnitř navalil dav nedočkavých vdov a osamělých kočičích matek, jejichž cílem bylo jediné – ukořistit si pro sebe ten nejlepší kousek, jaký mohl útulek nabídnout.

Návštěvníci téměř udupali ostrahu. Jejich na důchodce vysoké široké podpatky se staly mnohem horší zbraní, než by kdy mohly být kočičí drápy, jimž byl Bob vystaven pokaždé, když měl zkontrolovat, jestli mají všichni dost jídla.

„Netlačte se!“ zakřičel a zabouchal pěstí do stěny, aby na sebe přitáhl jejich pozornost. Marně. Nezdálo se, že by je muž v raných čtyřicátkách zajímal.

Poškrábal se ve vousech, v nichž měl ještě několik drobků z rohlíku, na němž si pochutnával při snídani, a s rezignovaným povzdechem šel zavřít dveře, které poslední návštěvník nechal otevřené. Neměl rád, když dovnitř foukal studený vzduch zvenčí. Kazilo to tu příjemně zatuchlou atmosféru.

Přitlačil obrovskou dlaní na sklo. Netrápilo ho, že po ní zůstal mastný otisk. To byl problém Marthy – zdejší neschopné uklízečky, kterou si zde nechali jen proto, že jako jediná ze všech ostatních kandidátek nemůže kočky ani vystát. Proto nehrozilo, že by místo práce koketovala s mazlíčky a drbala je za ušima.

Bob na tom nebyl jinak. Byly zde doby, kdy kočky miloval. Dokonce se považoval za kočičího otce. Žádná z žen ho nechtěla, každé rande jak naslepo, tak obyčejné skončilo nějakou katastrofou. Většinou našla na jazyku chuchvalec chlupů, když se ho snažila políbit, ale byly zde i případy, kdy se rozkýchala tak, že Bobovi nezbývalo nic jiného než zavolat sanitku.

Kočky byly dlouhou dobu to jediné, co ho těšilo. Byly to výborné společnice, k nimž mohl také upínat obrovský obdiv a veškerou lásku, kterou do obrovského srdce dokázal nacpat. Miloval každou z nich, žádná nebyla opomíjena ani přehlížena. Dokud se neobjevil jeden zrzavý kocour, který mu změnil život.

Zaťal ruku v pěst. Vždycky měl vztek, když si vybavil ten jeho obličej. Pro něj nezbyla ani trocha lásky, dokonce ani uznání. Kvůli němu se dostal sem.

„Dámy, dámy! Nepředbíhejte se, prosím!“ ozval se nádherně podmanivý hlas.

Bob byl jediný aktivní člen ostrahy. Martha měla pauzu až do odpoledne, kdy jí šichta začíná. Uvítal by však, kdyby tu ta stará bába byla s ním, aby mu pomohla se vypořádat... s kocourem.

S povzdechem si upravil opasek, urovnal taser a jelení lůj na rty, bez nějž by neudělal ani pár kroků, a vyšel do smrduté chodby. Tu by nedokázal vyvětrat, ani kdyby v ní bylo tucet oken, otevřených dokořán 24/7. Obyvatelům, kteří pospávali na druhé straně chodby, to nijak nevadilo. Nebo si alespoň nestěžovali.

Došel až na konec přelidněné skupinky. Natěšené ženy – věkem v průměru kolem padesáti let – se tlačily jedna přes druhou, aby měly možnost spatřit chloubu zdejšího útulku. Bob byl jediný, kdo jeho nádherným očím a hebké srsti dokázal odolat. Po deseti letech tréninku.

„Bobe, amigo, jsem tak rád, že ses přišel podívat,“ ozval se zrzavý kocour znovu. I nyní ho Bob ignoroval.

Poklepal několika dámám na ramena, aby mu ustoupily na strany. Ve strachu, že by mu daly svoje boty – zase –, musel zasáhnout. Dělal to vlastně nerad, protože tím kocourovi zvedal ego, ale mělo to i své výhody.