Ani dnes se svět nepřestal točit (Stony CZ FF)

Třetí

Uvažoval, že by mohl mobil, tiše mu vibrující v kapse, prostě ignorovat, ale nakonec mu svědomí nedovolilo to udělat. Mohlo to být přeci něco důležitého, třeba další mise nebo novinky o Peggy. Jenže místo jména ředitele Furyho či čísla hospicu se na něj z displaye pobaveně šklebil Tony.

Podle pozadí poznal, že stál v quinjetu a držel před sebou Stevův štít. Na levé tváři měl stín modřiny a na rtu prasklinu, přesto se usmíval a oči mu zářily šibalským pobavením. Vrásky, které se mu tak tvořily okolo očí a úst a dokonce i na čele z něj dělaly úplně jiného člověka. Kdyby znal Tonyho jen z fotky, myslel by si, že je to zábavný a milý chlapík. To samozřejmě byl taky, ale byl taky arogantní a škodolibý a ať už se Steve snažil sebevíc, vždy se Tonymu nějak podařilo ho vytočit.

Nicméně nad fotkou povytáhl obočí a pobaveně se uchechtl. Neměl nejmenší tušení, kdy se Tonymu podařilo tohle udělat, protože nenechával štít ani svůj mobil jen tak někde ležet. Jenže Tony si vždy našel skulinku, aby mohl udělat to, co chtěl. Dokonce i změnil název kontaktu. Už tam nestálo prostě "Tony Stark", ale "Génius, milionář, filantrop, playboy a rozhodně slavnější než ty!" Zasmál se nad tím, to byl celý Tony. Přijal hovor.

"Ahoj, Tony. Řekni mi, kdy se ti podařilo dostat k mému mobilu a štítu, že jsem si toho vůbec nevšiml?"

Slyšel Tonyho smích, který ho nutil se taky usmívat. Vysmátého a uvolněného Tonyho měl vlastně docela rád, byl snesitelnější a konverzace s ním plynula, nepřipomínala trhání zubů.

"Když jsi jednou usnul v jetu, vojáku. Ale to už je docela dlouho, jak je možné, že jsi na to nepřišel dřív? Mimochodem, hodně mě urazilo, že jsi u mě neměl žádnou fotku!"

V jeho hlase byla jasná známka opravdového dotčení. Jenže Steve ani nevěděl, že bylo možné si ke kontaktům přidávat fotografie a tak ho něco takového ani nenapadlo. Navíc, jak by to udělal? Nemohl jen tak za Tonym přijít a vyfotografovat si ho. Mohl jedině stáhnout nějakou fotku z internetu, ale ani to neuměl.

"Nevím, jak se ke kontaktům přidávají fotografie. Ani jsem nevěděl, že je to možné," přiznal se tedy beze studu.

"Jasně, zapomněl jsem, že jsi z doby kamenné," ucedil. "Hele, proč vlastně volám. Jarvis mi řekl, že ti vyhořel barák."

Jeho oči opět sjely na stále hořící činžovní dům. Plameny už byly menší, lidé pomalu mizeli z ulic, buď si pro ně přijeli příbuzní nebo odjížděli do nemocnice v sanitkách. Steve se snažil plně vnímat jen Tonyho hlas a ostatní zvuky ignorovat. Sirény sanitek, policejních a hasičských aut byly opravdu hodně hlasité.

"No... jo, to má Jarvis pravdu," přiznal. "Je to tu teď docela blázinec. Naštěstí nikdo nezůstal uvězněný uvnitř a požárníkům se daří oheň zkrotit."

"Co máš teď v plánu? Spát na základně SHIELDu? Nebo si najdeš pohodlnou lepenkovou krabici na rohu ulice?"

"Obávám se, že by mi z krabice táhlo na nohy, takže raději volím SHIELD. Proč se ptáš?"

"Mám volné patro ve věži. S pokojem, koupelnou, kuchyní, šatnou a plno dalšího místa nezbytného k životu... Tak mě jen tak napadlo, jestli bys náhodou nechtěl zůstat u mě, než vymyslíš, co dělat dál."

Dlouho neodpovídal. Zůstal překvapeně hledět na bílý kamínek na chodníku a znovu si v hlavě přehrával Tonyho slova. Ani ve snu by ho nenapadlo, že mu zrovna Tony nabídne útočiště. Očekával spíš, že se mu vysměje, bude si z jeho situace dělat legraci, ale že ho pozve k sobě domů?

Proběhl okolo něj mladý hasič, v náruči držel malou čivavu omámenou kouřovými zplodinami.

"Dejte tomu psovi někdo kyslík!" křičel na záchranáře.