Ten od vedle

1 Kapitola

Všichni jistě znáte ten pocit, pocit lásky, štěstí, ale také nenávisti a samoty. Každopádně, můj příběh není tak neobyčejný, ale je pravdivý a každé slovo i hláska budou pravdivé.

Tehdy mi bylo šestnáct let, zrovna jsem nastoupila na střední školu a necítila jsem se mezi neznámými lidmi moc dobře. Všichni byli z bohatších rodin a většina byla velice namyšlená, ale i mezi nimi jsem si našla pár kamarádů. Nikdo z nich však nebyl typ, s kterým bych se bavila i po škole.

Byl tu však jeden kluk, který nebyl jako ostatní. Byl tichý, seděl v úplně poslední lavici u dveří, nejdál od učitelů a ostatních žáků, s nikým se nebavil a o přestávkách neopouštěl třídu. Ani si nepamatuji, že bych ho viděla jen si dojít na záchod. Ani o hodinách nemluvil, když ho učitelé vyvolali, což bylo málokdy, nikdy neodpověděl. Nevěděla jsem, jak zní jeho hlas nebo jak se jmenuje.

Neměl to ve škole lehké. Už od prvních dní se mu spolužáci posmívali a nadávali mu, že jeho rodina je chudá, že není in, nenosí značkový věci a podobné namyšlené urážky. Říkala jsem si, jak to mohou vědět, že je z chudé rodiny, když s nikým nemluvil. A navíc, jaký je rozdíl mezi značkovým a obyčejným oblečením? Nějaký název nějaké firmy, tak tohle rozděluje lidi. Pitomý nápis nějaké firmy na oblečení nebo na věcech. Já sice měla většinou značkové věci, ale byli úplně stejné jako ty neznačkové.

Musím uznat, hned jsem se zamilovala do jeho jasně zelených očí a po ramena dlouhých blonďatých vlasů. Na kluka, podle ostatních z chudin, byl víc než roztomilý. Snažila jsem se s ním párkrát promluvit, ale on byl, jako myslí nepřítomen.

Všimla jsem si, že bydlel ve vedlejší bytovce hned vedle našeho rodinného domu. Ale nikdy jsem ho neviděla v něčí společnosti, neměl ani telefon. Jeho rodiče jsem nikdy neviděla. Nevěděla jsem, jestli má sourozence nebo jiné členy rodiny, se kterými žije. Každý večer, přesně v osm hodin, odcházel kamsi do města. Hnusilo se mi to, ale jednou jsem šla za ním.

Zjistila jsem, že chodí do divadla. Pětkrát týdně na cvičení a o víkendu hrál nebo se tam chodil dívat na ostatní herce. Ptala jsem se tam několika lidí, jestli o něm něco neví, ale všichni mi řekli to samé: „My se tu na nic neptáme.“ tato odpověď mi však nestačila. Třetí den, když jsem ho zase sledovala, jsem si všimla, že se chová jinak, než v předešlých dnech.
Zašel do malé uličky před divadlem, šla jsem za ním, ale v uličce jsem ho už neviděla. Podivila jsem se. „Kam mohl zmizet?“ pomyslela jsem si. Najednou jsem za sebou uslyšela tichoučké, sotva slyšitelné kroky. Otočila jsem se a on tam stál. Vypadal poměrně naštvaný, jeho oči, jakoby v té tmě svítily a jeho blond obočí se na mě mračilo jako mraky na suchou zemi. V jednu chvilku jsem si myslela, že mi dá pěstí nebo na mě začne křičet, ale nic z toho neudělal. Jen mi podal do ruky malý papírek, otočil se a odešel.