Ten od vedle

5 kapitola

Držel mého věznitele pod krkem, ten pustil mé zápěstí, zvedl ho nad zem a praštil s ním o skříňky za námi. Taktéž padl k zemi, ostatní utekli ze strachu z tichého kluka, který srazil k zemi jejich tyranské přátele.

Klečela jsem na zemi a držela jsem se za levé zápěstí. Po tváři mi tekla chladná slza bolesti. Bolelo to hrozně, každým pohybem jsem cítila praskání a další vlnu bolesti. Najednou jsem pocítila něčí ruku na svém rameni. Rychle jsem se ohlédla a uviděla jsem ho, svého zachránce. Věčně tichého kluka z vedlejší bytovky, který chtěl, abych ho nesledovala. Nyní sledoval on mě a dá se říci, že mi zachránil podobu.

“Jsi celá?” zeptal se. Byla to první věta, kterou jsem od něj o víkendu slyšela. A nyní to bylo po druhé, co se mě takto zeptal. Byla jsem z toho trochu nesvá.

“J-jo.“ odpověděla jsem mu. Nic neřekl, pomohl mi, se zvednout. Věděla jsem, že by pro mě bylo lepší, kdybych šla do ředitelny a oni by zavolali rodičům, ale cítila jsem zbabělost, při pomyšlení na opuštění školy. Došla mi i další věc, on byl pořád se mnou, i když tam být nemusel tak tam byl.
Tehdy jsem si poprvé myslela, že i jemu záleží na mně.

Když jsme se vrátili do třídy, sedla jsem
si vedle něj do poslední lavice. Nechal mě sedět na jeho místě, co nejdál od ostatních. Nenechal nikoho se mnou mluvit a tehdy se rozmluvil. Nebo spíše rozkřičel. Křičel na každého, kdo si na mě otevřel pusu. Upřímně, líbila se mi jeho přítomnost. Cítila jsem se s ním v bezpečí. Ochránil mě před těmi tyrany, kteří děsili celou školu, bez jakýchkoli zaváhání.

Po zbytek dne se ode mně ani nehl. Kamkoli jsem šla, on šel se mnou. Stejně jsem se bála, i s ním vedle sebe, vyjít ze třídy. Když jsem se po třetí hodině donutila jít na záchod samozřejmě, že šel se mnou, cítila jsem se o něco jistější, když jsme procházeli chodbou. Čekal na mě před záchody, když jsem vyšla, nebyl tam.

„Kde je?“ pomyslela jsem si. Nebyl však čas, zvonilo na hodinu. Ptala jsem se několika lidí, jestli ho neviděli, většina se se mnou ani nechtěla bavit, ale i z jejich pohledu jsem pochopila, že nic neví.
Byla poslední hodina a já seděla v jeho lavici úplně sama. Upřímně, bála jsem se o něj.

Celou hodinu se neukázal. Bez něj, jakoby jedna hodina trvala celou věčnost. Ani nevím, o čem nám učitel celou hodinu říkal, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Když konečně zazvonilo, byl to tak osvobozující, že konečně můžu jít a pokusit se ho najít.

Šla jsem kolem školy, ale neviděla jsem ho nikde. Když jsem to vzdala, rozhodla jsem se, že půjdu starou cestou, kudy jsme chodili před tím, než tam začali chodit kuřáci. Ani nevím, co mě to tam táhlo, ale cítila jsem, že tam musím jít.

Zdravím, zde tu máte další kapitolu. Doufám, že se vám to líbí.
~ Vaše Nova