Ten od vedle

2. Kapitola

Když zmizel za rohem, rozbalila jsem papírek a přečetla si, co na něm stojí. Stálo tam jednoduché varování: „Už za mnou nikdy nechoď.“ jsem tolerantní člověk a tak jsem pochopila, že mu nedělá dobře, když ho někdo sleduje. Rozhodla jsem se, že ho nechám, ale budu chtít nějaké odpovědi.

Byl však pátek a tak jsem musela počkat do pondělí. Ale v sobotu jsem byla v divadle se podívat na jeho hru. Ano možná jsem stalker, ale měla jsem ho opravdu ráda, i když nikdy nic neřekl a ani jsem neznala jeho jméno. Hrál ve hře o němém hudebníkovy, nevím, jak se to jmenovalo. Měl hlavní roli němého hudebníka, hrál tam asi na pět různých nástrojů. Každým okamžikem se mi líbil víc a víc. Začínaly mě přepadávat představy o tom, jak mi vyhrává pod oknem na kytaru nebo na foukací harmoniku, jako to bývá v pohádkách.

Po představení jsem musela nutně na záchod. Když jsem odcházela ze záchodů, čekal tam na mě. Měl stejný naštvaný výraz jako tehdy, pochopila jsem, že se mu nelíbí, že jsem přišla. Nevěděla jsem, co mám říct. Ani bych to nestihla, chytil mě pod krkem a přitiskl mě ke zdi. Jeho oči, jakoby se mi dívali přímo do hlubin mé duše. Každý by asi začal hned křičet o pomoc, ale já věděla, že mi nechce ublížit. Ale vypadal opravdu hodně naštvaný, ale jeho stisk nebyl moc pevný. Po chvilce mě pustil a opět zmizel jako pára nad hrncem. V tu chvíli jsem si sama řekla, proč jsem to udělala. Proč jsem ho stále sledovala, když mi jasně naznačil, že si to nepřeje.

Celou neděli jsem proseděla ve svém pokoji a přemítala jsem. Myslela jsem na něj. Stále jsem viděla jeho zelené oči pokaždé, když jsem ty své zavřela.

V jednu chvíli jsem si uvědomila, že když se mi nořil do duše svým pohledem, uslyšela jsem slabý hlas. Byl hlubší, ale ne tvrdý, byl pro mé uši velice něžný. Postupně se mi začala vybavovat i slova: „Tvá zvědavost tě jednoho dne zradí.“ pak jsem se chvíli nesnášela. Už mi jednou řekl, ať ho nesleduju a já ho neposlechla. Cítila jsem se fakt blbě.

Koukla jsem se z okna. Uviděla jsem ho, seděl na lavičce před barákem a četl si. Jedna má část chtěla jít za ním a omluvit se, ale ta druhá půlka mě držela dál. Netušila jsem, co mám udělat. Nakonec jsem se překonala, vzala jsem svého bílého dobrmana Dexiho a vyšla jsem s ním ven. Dexi byl velice vzácně, bíle, zbarvený. V některých lidech budil hrůzu, ale pro mě to byl nejlepší kamarád. Hned jak jsme vyšli, uviděla jsem ho, jak se na nás letmo podíval a pak se zase zabořil do své knihy. Snažila jsem se k němu nenápadně přiblížit a Dexi mi v tom pomohl. Táhl mě jeho směrem a než jsem se nadála, stála jsem přímo u něj.