Morpher - Mezi temnotou a světlem [DOKONČENO]

🐺24🐺

Alex

Čekal jsem snad hodinu na Keru. Nepřišla. Moje srdce bilo silněji a silněji. Něco se stalo. Pak se z keře vynořila An. Okamžitě jsem se chystal zaútočit. Avšak ona se zasmála.
Ladiová: Ale Alexi. Copak? Na koho tady čekáš? Na Keru? Tak té se už v životě nedočkáš. 
Zavrčel jsem. Tohle se mi nelíbí.
Alex: Kde je?
Ladiová: Aaale... Užívá si volný pád.
Moje oči se rozevřely a mé srdce vynechalo úder. Ne...
Alex: Ty...
Ladiová: Řekněme, že jsem jí k tomu trochu pomohla.
Moje krev začala vřít. Kolem mě se začala shromažďovat černá magie. An se začala smát. Slyšel jsem jen její smích. Moje Kera... To jediné, co mi zbylo... Je mrtvá. Zařval jsem. Moje srdce se rozpadlo na tisíc kousků. Vrhl jsem se na An. Už to nebyla ta moudrá žena. Byla to vraždící bestie. Neměl jsem slitování. Udeřil jsem ji do obličeje. Zahltil jsem ji kouzly, které jsem nikdy před tím nedokázal seslat. Byl jsem neporazitelný. Z keřů kolem nás se začala vynořovat Darianina armáda. Mezi nimi byl i Kai a Dariana sama. Věděl jsem, že mají přesilu, ale odmítal jsem se vzdát. 
Dariana: Dost! Přestaň se bránit realitě, Alexi. Kera je mrtvá a ty se s tím buď smiř a nebo se zabij. Je mi to fuk.
Alex: Toho se nikdy nedočkáš, ty mrcho. Budu bojovat do posledního dechu a pomstím svou dceru.
An se ušklíbla.
Ladiová: Já už jsem svou dceru pomstila.
Moje obočí se nadzvedlo. An měla dceru? Kdo to byl? Avšak všichni zmizeli dřív, než jsem cokoliv řekl. Když ze mě vyprchal vztek, nahradil ho smutek a bolest. S těžkým srdcem jsem se vracel do sídla. Bello... Jak jsi to mohla dopustit???

Pohled 3. osoby
Bezvládné tělo unášel proud. Dívka byla moc slabá. Tato voda vznikla ze slz andělů, kteří zemřeli pro ochranu svých svěřenců. Veškeré bytosti oslabila a ani tato dívka nebyla vyjímkou. Proud ji unášel dál a dál. Vlny si pohrávaly s jejím tělem jako s hadrem. Najednou k řece přišel mladík. Uviděl nebohou dívku. Smiloval se a i přes přísný zákaz kohokoliv vodit do jejich utajeného tábora ji vyndal z řeky a odnášel ji v náručí k jejích úkrytu. Na chvíli otevřela svoje smaragdové oči. Pohlédla na něj a znovu usnula. Starostlivě se na ni podíval a přidal na tempu. Po cestě cítil lehký vánek. Jakoby ho hladil na tváři a děkoval mu. Chlapec si dívku pořádně prohlédl. Zapadalo slunce. Její uhlově černé vlasy byly jemné, jako samet a její pleť byla bez chybičky. Zatřepal hlavou, aby se zbavil takovýchto myšlenek. Ještě než došel do tábora, vysvitl měsíc. Dívčiny vlasy najednou zbledly. Okamžitě poznal o koho se jedná. Zrychlil. Musí jí okamžitě pomoct. Keralimita nesmí zemřít. V táboře si ho hned všimlo několik lidí, včetně léčitelky. Zprvu mu chtěli vynadat, ale léčitelka se najednou zastavila a otevřela pusu. 
Léčitelka: Keralimita! Kde jsi ji našel, Came?
Cameron: Byla v řece slz andělů. Nechápu, kde se tam vzala, ale je strašně slabá. 
Léčitelka: Pojď.
Jakmile to řekla, otočila se a rychle se vydala ke svému příbytku. Keralimitu jsem položil na lůžko. 
Léčitelka: Běž za Markem a řekni mu, co se stalo. Postarám se o ni. Nemusíš se bát.
Dost často se o jejich léčitelce říkalo, že vidí do duše. Uhodla, že se mu ta dívka zalíbila. Nedal na sobě nic znát a utíkal za bratrem. Mark a on byli synové Akana. Akan byl jejich vůdce, ale zemřel na následky zranění. Tehdejší léčitelka poté odstoupila z funkce a novou léčitelkou se stala Kiara. Mladá dívka, která má dar zření. Dokáže doslova vidět do duše. Naše stará léčitelka neunesla to, že nezachránila krále a utopila se v řece slz. V té samé, kde našel Keralimitu. Je možné, že se také chtěla zabít? Myšlenky však rychle zklidnil, protože se octl před svým bratrem. Mark byl o rok starší. S Camem byli skoro k nerozeznání. Oba měli blonďaté vlasy, oba měli stejně modré oči. Jen jedna věc je rozlišovala. Cam měl v pravém oku zelenou skvrnu. 
Mark: Came! Proč jsi přinesl tu dívku?
zahřměl jeho bratr. Byl naštvaný a bál se. Nikdo se nesmí dozvědět o jejich táboře.
Cameron: Je to Keralimita. Byla v řece slz. Mohla zemřít a to my, nebeští lidé, nesmíme dopustit. To přece víš.
Mark se viditelně uvolnil.
Cameron: Kiara se o ni stará.
Na to jeho bratr pouze kývl a poslal ho pryč. Cam okamžitě zamířil ke Kiaře. Keralimita ležela na posteli.
Kiara: Bude v pořádku. Měla štěstí. Má velmi silného ducha. Jak v sobě, tak i tady na zemi.
Cameron: Jak to myslíš?
Kiara: Cítím tu ducha. Doprovázel tě až sem. Nevím, kdo to je, ale je to někdo, kdo Keralimitu moc miluje.
Cam se zamyslel. Pak mu to došlo.
Cameron: Polovičatá princezna z království u trhlin. To musí být ona. Její matka prý zahynula. Mohla by to být ona.
Kiara: Možná.
Chlapec přišel blíž k princezně. Opatrně ji pohladil po tváři. Ona opět jemně otevřela oči. Vypadalo to, že vnímá. Pak začala něco říkat.
Kera: D... ů...
Kiara jí rychle dala napít. Keralimita to zopakovala, ale tentokrát jí bylo rozumět.
Kera: Domů...
Cameron: Nemůžeš jít domů. Jsi moc slabá.
Kera: Dar... Zabije...
Léčitelka se jí podívala do očí. Četla v ní. Princezna se na ni zoufale dívala.
Kiara: Musí se co nejdřív dostat zpět. Pozítří by měla být dost silná, ale to už může být pozdě. Zítra navečer s ní vyrazíme. Jsi nejsilnější. Poneseš ji.
Cameron: Proč tak rychle? Co se děje?
Léčitelka se na něj znepokojeně zadívala.
Kiara: Její otec se možná chce zabít. Kera byla o jediné, co mu zbylo. Bojí se o něj. A taky se bojí zrádkyně. Víc ti neřeknu. Běž si lehnout, já to oznámím Markovi.
Cameronovi nezbylo nic jiného, než ji poslechnout. Večer se však neustále budil. V uších mu zněl něčí křik. Takhle se nevyspí. Vstal a potichu šel do příbytku za princeznou. Kiara spala ve vedlejší místnosti. Cam si přičaroval postel a lehl si. Jeho lůžko bylo blízko jejího, avšak pořád je dělila mezera. Cam si princeznu neustále prohlížel. Cítil se s ní spjat. Věděl, že jí musí pomoct. A to taky udělá...

Alex
V sídle již všichni věděli, že jejich princezna padla. Všude panoval smutek. Chtěl jsem se pomstít, Až se pomstím, zabiju se. Předám království Scar a ona ho předá svým dětem. S tímto rozhodnutím jsem ulehl do postele a usnul jsem.

Tma... Jen tma... Pak jsem však zahlédl jasné světlo. Přede mnou se zatřpytila voda. Pak jsem uviděl nějakého chlapce a nějaký les. Uslyšel jsem hlas.
Hlas: Domů...
Ten hlas patřil Keře. A pak se ozval z dálky ještě jiný hlas.
Hlas: Nevzdávej to, Alexi. Ještě není konec...
Tentokrát to byl hlas mojí milované Belly. A pak...

Vystřelil jsem do sedu. Slunce zrovna vycházelo. To byl pěkně divný sen. Znovu jsem si lehl, ale už jsem neusnul. Nemohl jsem. Žal mi to nedovolil...

Hello there! Tady máte kapitolu! Snad se vám líbí. Zase se nám to začíná zamotávat. :D 
Děkuji za nádherné komentáře pod poslední kapitolou. Vážím si toho. Děkuji moc _Hanny_x3, ctenarkaxxl, ModraHviezda a MarieItokov a NobodyInsideOut a PqvelGais.
Tak ahoj u další...

VikisekCZ