Dcera Smrti (Avengers)

Panika

Tak jo. Jen klid. Nádech a výdech. Nádech. Výdech.

Proč to nepomáhá?! Sakra Kaitlyn! Soustřeď se!

,,Kaitlyn?" vytrhla mě z panického přemýšlení malá zrzka, která vedle mě seděla stále na dřevěné lavičce a křečovitě se svírala kolem trupu.
,,Ano?" vysoukala jsem ze sebe a starostlivě se k ní naklonila.
,,Asi...asi budu zvracet," zamumlala a pevně sevřela oční víčka k sobě a skousla si spodní ret.
,,Tak jo, hlavně dýchej! Podržím ti vlasy."
Vzala jsem její zrzavé kadeře a podržela je tak, aby jí prameny nepadaly do obličeje zatímco mi přímo před očima zelenala a bledla.

Po několika minutách se zhluboka nadechla a narovnala.
,,Dobrý," vydechla.
,,Dobrý?" ujistila jsem se.
,,Dobrý," odpověděla.
,,Tak jo, teď jen zjistit, co se stalo." Porozhlédla jsem se ještě jednou kolem, a pak z batohu vytáhla Harleyho-311.

,,Co to je?" nadzvedla pobaveně Karolline obočí stejné barvy jako její vlasy.
,,Mikrovlnka, vole," prskla jsem a moje starostlivost byla pryč stejně rychle jako její zvracení.
,,Jasně, ale co to dělá?" protočila očima.
,,Eh, mělo to otvírat bránu do časoprostoru a umožnit tak cestování mezi realitami a vesmíry..." zamumlala jsem.
,,Cože?!" vyštěkla a prudce se postavila.
,,Takže to kvůli tomuhle jsme teď tady a mně je ukrutně špatně?!"
pokračovala a ve své rozhořčenosti popadla Harleyho a mrskla s ním o zem, takže to co z něj zbylo už od pádu na silnici, se teď ještě jednou rozlomilo.
,,Počkej Karolline, uklidni se."
Také jsem se postavila.
,,Můžu to opravit a zjistit, kde se stala chyba. Zabere to asi tak dvě hodinky a už budeme zase sedět v autobuse směr Německo. Jen se uklidni."
,,Jak se asi mám uklidnit?!" ječela s naším typickým holandským přízvukem.

S povzdechem jsem z batohu vytáhla měřič radioaktivity a ignorujíc ječící zrzku jsem ho správňe nastavila a s šokujícím výrazem zjistila, že místo na kterém se nacházíme je v průměru dost radioaktivní. Přístroj se hlasitě rozchrčel a já se zamračila.
,,Co se děje?" rozhodila Karolline rukama a přístroj na to okamžitě zareagoval. Brada mi spadla až někam do středu Země.

,,Co to dělá?!" vytrhla mi přístroj z ruky, ale z jeho nechápavého výrazu jsem pochopila, že vůbec neví k čemu se stroj používá.
,,Jsi radioaktivní!" vyjekla jsem na ni a její výraz stuhl. Povzdechla jsem si a promnula si spánky.

,,Takže si to shrneme: Jsme v New Yorku, neumíme ani slovo anglicky, pravděpodobně nám nefungujou telefony a ty jsi radioaktivní!" začala jsem vyšilovat.
,,A kdo za to asi může?! Neměla jsi ten krám brát s sebou! Vždyť jsme se přemístily do jiné reality!!" vykřikla naštvaně Karolline a kopla do blízkého zbytku Harleyho-311, který se hned na to rozpadl na několik malinkých kousků. Chtěla jsem něco namítnout, protože její výraz jiná realita a přemístily je dost neodborný a nepřesný, ale pod náporem vzteku jsem na ni jen vykřikla:
,,Super, právě se nám rozpadla zpáteční jízdenka domů. Díky tobě!" dupla jsem do New Yorského chodníku a zatla ruce v pěst.