Dcera Smrti (Avengers)

Sladká shledání aneb se smrtí v patách jde všechno líp!

Bylo ticho. A klid. Tíživý pocit na hrudi, jako když mi na prsou leží celý Starý zákon. Hlava se mi motala a i přes fakt, že jsem měla víčka pevně u sebe, nabírala jsem pocitu, že se se mnou celý svět točí nekontrolovatelnou rychlostí a já se nacházím ve stavu bez tíže, přičemž mi tlak prudce klesá.

Pokusila jsem se zhluboka nadechnout, ale vzduch jakoby se mi zadrhl v hrtanu a odmítal se předunout do plic. Pravá plíce mi dávala jasně najevo, že je probodnutá a plná vody a krve.

Pevně jsem zaťala pěsti a zkusila překonat tu ukrutnou bolest, jež mi procházela celým tělem od palců na nohou až po spánky, kde mi tepající bolest neustávala, ale spíše se ještě prohlubovala.
Oči a nos jakoby krvácely, necítila jsem pravou ruku.

Ale žádné světlo na konci tunelu nebylo. Byla jsem naivní, možná víc dětinská než naivní. Vždyť to byl jen vědecký výzkum. Neškodný projekt malé patnáctky. Nemohlo se to přeci stát! Nemělo to fungovat! Buďto jsem génius předčící Einsteina nebo mám tu největší karmu v celém vesmíru. Vlastně, až po Karolline. Ta malá zrzka se sem nikdy neměla dostat. Její čokoládové oči nikdy neměly spatřit tolik násilí, které se tady vyskytuje na každém rohu a její pihatý nosík neměl nikdy pocítit tolik pachu krve a ohavnosti.

Je mi nadmíru jasné, co by teď řekla: existence brokolice nijak neovlivňuje chuť čokolády. Byla blázen do Jhona Greena. Totální blázen zaslepený dívčími romány končící smrtí hlavní postavy, přičemž pak člověk může následných dvanáct hodin strávit brekem do polštáře. Taky to znám, jenže mou Hazel Grace byla například Marya Salomea Skłodowska, jež získala dvě Nobelovy ceny za výzkum radioaktivity a byla jednou z prvních, která se pokoušela léčit rakovinu právě radioaktivním zářením. Bohužel poté dostala leukemii zřejmě způsobenou její manipulací s oborem a ve svých 66 letech zemřela. Ale je to moje hrdinka!

Ta by určitě věděla, jak pozměnit strukturu Harleyho a přimět tak, aby se časoprostor na bázi gravitačního působení Země a radioaktivity, kterou Karolline vydává, obráti jeho chod a utvoři tak opět nepatrnou prasklinu, tak aby nevcucla vesmír, ale zároveň nás vzala zpět do správné reality ve správnou dobu.

Ach tati, kde jsou ty časy, kdy jsme si před spaním vyměňovali názory na fyzikální zákony a spekulovali o tom, jestli je při překročení rychlosti světla tma. Tma! Notak Kaitlyn seber se! Je to jen šíp v zádech, který ti propíchl plíci! Nikdy jsi přeci nechtěla umřít takhle! Čekáš až tě někdo ponoří do oxidu uhličitého! To je přeci to, jak si představuješ smrt! Tak Dělej!
- - -

Rozlepila jsem od sebe oční víčka a pokusila se nadechnout. Do pusy se mi nahrnuly tělní tekutiny a mně nezbylo nic jiného než se prudce obrátit na bok a všechny je dostat z úst pomocí dávicího reflexu, neboli pro lidi. kteří nejsou tak zruční v odborných názvech-musela jsem vyzvracet krev i s částí žaludečních kyselin a proteinové tyčinky, která za poslední dva dny tvořila jedinou mojí stravu.

,,Už jsi skončila?" ozvalo se vedle mě dívčím hlasem a co mě překvapilo ještě víc, nebylo to anglicky.

,,Karolline!" vydechla jsem jakmile se mi udělalo líp a uvědomila jsem si, že nejsem mrtvá.

,,Taky tě ráda vidím," usmála se, ale pohledem bloudila kolem mě a vyhýbala se jakémukoliv pohlédnutí na moje nechutné a pozvracené oblečení, mastné vlasy, zpocené tričko a spousty krve kolem mě.

,,Kde to jsme?" zamumlala jsem přiškrceně, neboť už jsem zase měla chuť zvracet. Byly jsme v tmavé dodávce, přičemž jsem se já válela na zemi a Karolline stála v rohu nedaleko ode mě.

,,Ten tvůj kámoš nás veze zpátky za černým mimoněm," ušklíbla se zrzka. Uvědomila jsem si jak moc mi belgický jazyk chyběl a jak mi celá ona chyběla.

,,Díky bohu na nebesích," vydechla jsem po další várce vyprazdňování plic, kdy jsem se dusila a žaludku, kdy jsem zvracela. Padla jsem na břicho a s hlubokými nádechy a výdechy se tiskla k chladivé podlaze dodávky, jež páchla po benzínu, což nijak nepomáhalo mé nevolnosti.

,,Chceš vytáhnout ten šíp?" nadhodila sestra.

,,Ne!" zadržela jsem ji.
,,Kdybychom ho teď vytáhly, pravděpodobně bych do pár minut vykrvácela," odůvodnila jsem a zjistila, že na můj stav to byla extrémně dlouhá věta.

,,Máš pneumotorax, když to nevytáhneme udusíš se!" protestovala.

,,To zvládnu," odpověděla jsem. S autem to trhlo a to naznačovalo zastavení dodávky a existenci zákonu setrvačnosti.

,,Karolline prosím slib mi, že už se mi nikdy neztratíš," zamumlala jsem než jsem zase zavřela oči.

,,Promiň, to nemůžu," vydechla. Pak jsem vyčerpáním usnula a vybavuji si jen vrzavý zvuk otevírání dveří dodávky.
- - -