Just in your head

23.

Kudrnáčovy myšlenky směřovali pouze k jedné osobě. K malému hnědookému chlapci ve vedlejší místnosti. Tak moc by si přál být s ním. Jako za starých časů mu pročechrat vlasy a společně se smát. Jeho úsměv a malé zářící jiskřičky v jeho očích, které byly znakem upřímného smíchu a kamarádství, Finnovi chyběly nejvíce. V Jackově případě možná i něčeho víc než jen přátelství. Finn poprvé zapřemýšlel nad tím, jak dlouho Jack choval nějaké hlubší city k onomu černovláskovi. Ničeho si nikdy nevšimnul. Ani sebemenšího náznaku. "Proč mi to neřekl dřív?" Protože by jsi zareagoval stejně jako v létě. Ozval se Finnovi v myšlenkách cizí hlas. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je to Jack. Okamžitě se začal rozhlíží po místnosti, ale nikoho neviděl. Nejsem tu. Ozval se hnědoočko. "Proč jsi dnes nepřišel? Proč tě tentokrát nemůžu vidět?" Finn s 'myšlenkami' komunikoval jako s normální osobou. On totiž moc dobře věděl, že to jeho myšlenky nejsou. Věděl, že s ním tímto způsobem hnědoočko komunikuje. Nebo si to alespoň myslel. Na poslední otázky Finn nezískal odpověď. "Jacku? Jsi tu ještě?" Zeptal se do prázdna a doufal v kladnou odpověď. A však ani tentokrát se nic neozvalo. Finn posmutněl. Nevěděl co má dělat. Nudil se. Vadily mu bílé zdi zářící čistotou. Vadilo mu to ticho v místnosti. Jediné co slyšel byla projíždějící auta kolem nemocnice. Deprimoval ho ten klid a pořádek. Tak moc doufal, že se někdo objeví ve dveřích a alespoň si s ním chvíli popovídá. Dveře se však ani nepohnuly a Finn zůstával sám. Z pokoje odejít nemohl, aby si jej nevšimla Jackova matka, a tak se alespoň posadil na parapet jednoho z oken a sledoval ulici. Sem tam projelo nějaké auto, či sanitka, ale jinak byla ulice zcela prázdná. Výhled na klidnou ulici se mu zamlouval mnohem více, než pohled na prázdnou stěnu a tak v okně seděl až do večera. Jakmile se začalo stmívat, na ulici za rozpadlou budovou vedle nemocnice zahlédl kluka tak okolo 16-17-ti let. Vypadal, jakoby na někoho čekal, ale zároveň nechtěl aby jej kdokoliv zahlédl. Stál ve stínu pouliční lampy s kapucí na hlavě. Finnovi postava připadala povědomě a tak z chlapce nespouštěl oči. Po chvíli se ke chlapci začala přibližovat další osoba. Byl to také kluk přibližně stejně starý. Finnovi i z té dálky připadaly postavy tolik povědomé. Kluk v modré mikině s kapucí vyšel ze stínu lampy a těsně před druhým kudrnatým chlapcem zastavil. Osoby si chvíli jen povídali, poté se oba rozhlédli, zadali jsou pořád sami dva. Kudrnatý chlapec vzal toho v kapuci za ruku a dotáhl jej na roh budovy. Opřel se o zeď. Finn doufal, že mu uvidí do obličeje, jenže obličej kudrnatého chlapce byl okamžitě zakryt hlavou chlapce v kapuci. Finnovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že právě pozoruje z okna nemocnice dva líbající se chlapce. Ale proč by se někdo chodil líbat k nemocnici a za tmy? Pomyslel si Finn a hned si sám odpověděl. Protože to chtějí udržet v tajnosti. A jelikož je tahle ulice totálně vylidněná, tak je právě rozpadající se budova ideální úkryt.

Ano, žiju!😂 Tak po dlouhé době další část. Snad mám trpělivé čtenáře a zůstáváte dál u tohohle příběhu.😅🖤

{loser forever}