Dáma ze sousedství

1. kapitola

Ahoj...Jmenuji se Tamara Gabčíková a je mi 9 let. Ráda kreslím, vyrábím a vymýšlím vlastní příběhy. Ve škole jsem měla odklad o jeden rok, kvůli problémům s řečí. Moje maminka pracuje jako zdravotní sestra a tatínek je policista. Nemají na mě bohužel moc času, takže velkou část svého života trávím u tety s babičkou, které bydlí blízko nás. Teda bydlely, dokud se moji rodiče nerozhodli se přestěhovat někam jinam. 

Mě se ten nápad od začátku nelíbil a stěhovat jsem se nechtěla, přece jen jsem už chodila do školy a od mojí kamarádky Katky se mi nechtělo. Ale jako malá holka jsem nemohla rodičům odporovat a i přes všechno moje přemlouvání jsme se přestěhovali. Náš nový dům byl v malé vesnici vedle města, kde jsme předtím bydleli. Cestou jsem viděla hodně stromů a skoro žádné lidi a auta. Když jsme přijeli k našemu novému domu, uvědomila jsem si, že je velký jak pro nějakou velkou rodinu a ne pro nás tři. Ve vnitřní části domu bylo všechno obrovský a nechtělo se mi věřit, že je to celé naše. Náš dům měl 3 části. Přízemí s garáží a místnostmi navíc, první patro kde rodiče chtěli obývák, kuchyň a pracovnu a nakonec druhé patro kde budou mít oni ložnici a já pokojík. Copak si myslí, že se mi bude chtít do pokojíku až tam nahoru? Navíc ty schody mě děsí. To jsem ale ještě nevěděla, co mě bude čekat místo velkých letních prázdnin. Táta si řekl, že využije toho že mám letní prázdniny a zapojil mě do oprav našeho nového domu. Nebavilo mě to, koho by to bavilo v mém věku. Do práce byly zapojeny i teta s babičkou. 

Uběhly skoro celé prázdniny a já ani pomalu nevěděla kam budu chodit na školu, natož abych věděla co musíme s maminkou nakoupit do školy. Část místností už byla hotová, včetně mého pokojíčku kde mi bylo řečeno, že se budu i učit, abych nebyla ničím rušena. S maminkou jsme skoro na poslední chvíle nakupovali věci, co budu potřebovat do školy, jelikož nám škola seznam nedala dřív. Hlupáci jedni. 

Začalo září a s ním i škola. Už od pohledu nových spolužáků a spolužaček jsem měla divný pocit. Takový ten pocit až strachu. Ve třídě jsem se představila, řekla o sobě pár věcí a šla si sednout vedle holky, která nevypadala ani trochu přátelsky. Paní učitelka na nás byla moc hodná a přátelská. Potom jsme od ní dostali rozvrhy hodin a mohli jsme jít ze školy, prostě klasický uvítací první den ve škole na který jsem zvyklá. 

Před školou na mě čekali moji rodiče. Ihned jak jsme nasedli do auta, tak chtěli vědět, jestli se mi to líbilo po prvním dnu. Řekla jsem, že ano, avšak ve skutečnosti to bylo trochu jinak. Děsně jsem se už teď bála holky, co seděla se mnou v lavici. Vypadá, že by kohokoliv mohla doslova probodnout pohledem a kvůli tomu jsem měla v hlavě imaginární červenou vlajku nad ní. 

Doma se zase pracovalo a já byla kvůli tomu ihned poslána do pokojíčku. Úkoly jsme samozřejmě neměli, ale musela jsem se připravit na další den podle rozvrhu hodin. "Čeština, Matematika, Angličtina, Přírodověda a Tělocvik..." řekla jsem si a šla si vzít malá batůžek s oblečením na tělocvik. "Ráno to nesmím zapomenout...dám si to k aktovce" jak jsem řekla, tak i udělala. Batůžek s věcmi na Tělocvik mám u aktovky a v aktovce sešity a učebnice na předměty, které budeme mít zítra. 

Začalo pršet. Podívala jsem se z okna a naší uličkou se linula menší řeka dešťové vody. Může to snad začínat hůř? Tohle je prostě naschvál jak by řekla moje teta  Estera.