Dáma ze sousedství

3.kapitola

Je sobota 24.listopadu. Pro mě to znamená jediné a to jsou moje narozeniny. Asi každé jiné dítě v mém věku se většinou těší na své narozeniny, ale já do téhle skupinky nepatřím. Přijde mi to totiž jako každý jiný den. Každopádně, moje máma pozvala k nám i mého slovenského staršího bratrance Filipa. Jemu je 17 už, je o dost starší, ale za to je děsně hodný. Máma mu letos dala úkol a to byl vzít mě ven a projít se po okolí. Nejsem až tak blbá, abych nevěděla, že máma něco chystá, ale radši jsem nic neříkala. 

S Filipem jsme teda vyrazili ven, byla docela zima, to zde není normální. Najednou se Filip zastavil, skrčil se a naznačil mi že mám být potichu, nechápala jsem moc. "Pozri, vidíš ju taky?" zeptal se. Musela jsem se přikrčit, ale i tak jsem nic neviděla. "Filipe, co mám přesně vidět?" zašeptala jsem. Ukázal na nějaký bílo-hnědý flek v keři. "Je tam moc krásna mačka" řekl a posunul mě blíž k němu. Tehdy jsem viděla doopravdy krásnou kočku, byla bílo-hnědá se zelenýma očima. Najednou si nás všimla a vyšla z keře. Trochu jsem se bála a schovala se za Filipa, tomu připadalo moje reagování směšné. "Vždy som chcel mať mačku, ale otec je alergický na zvieraciu srsť" řekl trochu se smutným tónem, bylo mi ho líto. "My taky nemáme zvíře, sám v tom nejsi" drbla jsem ho do ramena. "Pozri, už je preč, asi sme ju vydesili" zasmál se. Musela to být určitě kočka našeho souseda, slyšela jsem od mámy že náš soused má kočku. S Filipem jsme pokračovali po cestách naší vesnicí, moc lidí jsme nepotkali, ale i tak bylo věčně rušno, jelikož Filip neumí zavřít pusu, když je se mnou. 

Po zhruba hodině jsme již mířili k nám domů. Tentokrát panovalo hrobové ticho, ale Filip byl v nějaké extra dobré náladě. Sousedovu kočku jsme již nezahlédli. Když jsme došli k nám domů, v celém domě panovalo jakési až nepříjemné ticho. Zamířili jsme proto do obýváku a tam jsem zaslechla jakési zapísknutí. I Filip zmizel někam, bylo to dost nepříjemné jelikož bylo i pozhasínané všude. Tak jsem rožla světlo. V tom okamžiku skoro celá moje rodina vyskočila z různých úkrytů a zakřičeli "Všechno nejlepší k narozeninám Tamaro!". Byla jsem překvapená, to lhát doopravdy nebudu.

Asi každý jsme zažili takovou rodinnou oslavu, plno lidí, gratulace, dárky, dort a všechno to okolo. Jedna věc mě ale znervózňovala a to bylo to, že Filip zmizel. Najednou vyšel Filip pozadu ze dveří a něco měl v ruce a to něco pískalo. Když došel ke mě, stále zády ke mě, máma mi dala malou červenou mašličku do ruky. Nechápala jsem do doby, než mi Filip řekl ať zavřu oči a že mi něco dá na klín. Udělala jsem jak chtěl. Dal mi něco na nohy a to něco se hýbalo. "Môžeš otvoriť oči" řekl a já je otevřela. Dívalo se na mně malé štěně s obrovskýma hnědýma očima. Já nevěděla co říct, měla jsem i v očích slzy "Všetko najlepšie slečna" řekl a objal mně. "Je to fenka dlhosrstého jazvečíka, môžeš si ju pomenovať ako chceš" říkal když jí dával mašličku na krk. Ihned jsem věděla jaké jí chci dát jméno. 

Vítej u nás v rodině Pixie.