Steal My Boy

- 4 -

*Harry*

Hned po té otravné schůzce se svým tchánem a snoubenkou jsem zavolal Liamovi, abych ho mohl vytáhnout někam do klubu. Moje odpřísáhle abstinující já mi sice zakazovalo pít alkohol, ale to neznamenalo, že jsem si neužil ostatní náležitosti, které k tomu patřily. Jako například tanec, seznamování a to nejdůležitější - odvlečení opilých kamarádů domů. Většina lidí to považovala za nejvíce otravné na večeru, ovšem já si to víc než užíval. Většinou jsem jim totiž nechával nějaké vzkazy. Posledně jsem třeba Limu nakreslil kočičí vousky a nosánek. Musel s tím chodit další týden, jelikož to bylo lihovou fixou. A ta, jak je známo, jde velmi špatně dolů.

„Nazdar Hazz, co potřebuješ?" otázal se mě můj kamarád, když mi zvedl mobil. Už jsem vcházel domů, takže jsem si rychle skopl boty a mířil do ložnice.

„Nezajdem někam?" navrhl jsem a začal se přehrabovat ve skříni. Má slova zněla jako otázka, ale oba dva jsme věděli, že je to spíš zoufalá prosba. Svůj život jsem v rámci možností miloval, ale byli chvíle, kdy jsem ho nenáviděl. Kdy jsem si přál být kýmkoliv jiným. Zapomenout jméno Harry Styles a být obyčejným klukem, který by si našel někoho, koho by mohl skutečně milovat. A ne někoho, koho by milovala jeho rodina, ale sám si o něj neopřel ani kolo.

„Pokud mě zase nepokreslíš, tak ano," svolil a mně spadl ohromný kámen ze srdce.

„Dobře, za hodinu tě vyzvednu, ano? Buď připravený." Nedal jsem mu ani možnost odpovědět a zavěsil. Zhluboka jsem se nadechl a pak se uvolněně usmál. Hodil jsem na sebe jen obyčejné černé kalhoty a tričko ve stejné barvě a doslova se rozběhl do kuchyně. Jediné místo v celém domě, kde jsem králem já.

Nakonec jsem se do přípravy své večeře ponořil tak moc, že jsem málem přijel k Liamovi pozdě. Vystoupil jsem z auta a už klepal na vchodové dveře od menšího domečku, kde bydlel. Nasadil jsem odzbrojující úsměv, kdyby náhodou otevřela jeho matka.

„Jdeme?" Popadl mě o něco menší brunet za paži a už jsem byl táhnut do auta.

„Co jsi provedl, že tak prcháš?" rozesmál jsem se, když jsem už vyjížděl k našemu nejoblíbenějšímu baru.

„Zapomněl umýt nádobí. Jako vážně?! Je mi už dvacet tři a stejně se mnou jedná jak s puberťákem!" rozčiloval se, ale jasně jsem na něm viděl, že to nemyslí vážně. Miloval svou rodinu. Narozdíl ode mě.

„Jsi špatný syn," pokroutil jsem nad ním pobaveně hlavou.

„No dovol?! Už mluvíš jak ona. Dneska se opiju tak, že si další den nebudu nic pamatovat," rozhodl se a to už jsem nevydržel a musel se naplno rozesmát.

„A ty si to někdy jindy pamatuješ?" Podíval jsem se na něj důležitě a už parkoval kousek od baru.

„Ne a neplánuju to měnit." Vystoupil a už mě táhl z auta a do toho zakouřeného podniku. Naše vláda totiž nebyla tak blbá, aby zakázala kouřit na veřejnosti. Nezdravě. Jiný druh kouření, než tabáku, je na veřejném prostranství stále považován za krajně nespolečenské.

Vstoupili jsme do docela malého baru, který už byl plný lidí. Procpali jsme se až k baru, kde jsem si objednal džus a Li skotskou s ledem. Rozhlédl jsem se kolem sebe a podíval se s otázkou v očích na svého kamaráda. „Plánuješ mě přinutit, abych tě s někým odvezl domů?"

„Jo. Tamten blonďák." Ukázal na jednoho malého kluka osamoceného v rohu baru. Poplácal jsem ho po rameni.

„Buď na něj milej. Vypadá docela ztraceně."

„V klidu, je kouzelnej," usmál se na mě a hned se za ním se svojí skleničkou rozešel. Musel jsem se na něj usmát. Takhle pomalu se snad s nikým ještě bavit nezačal. Ještě chvíli jsem byl Harry the Stalker, než jsem dopil svůj džus a šel na parket.

*****

Liama jsem odvezl domů, stejně jako toho blonďáka, se kterým si překvapivě jeho nejlepší kamarád sedl. Dokonce ho nechtěl ani zatáhnout do postele, což jsem bral jako ohromný úspěch. Třeba by mohl na Lexe zapomenout. Při té myšlence jsem se usmál a hlasitě zívnul. Bylo někdy dost brzy ráno, takže jsem pomalu usínal za volantem. Ovšem pak můj zrak padl na tmavou osobu, která právě vstupovala do vozovky. Neměl jsem čas zareagovat, proto jsem okamžitě zatroubil. Ale nic.Prudce jsem zabrzdil. Ale náraz do mého auta mě přesvědčil, že příliš pozdě.

Okamžitě jsem vyskočil z vozidla a šel zkontrolovat toho někoho. Klekl jsem si k němu a poplácal ho po tváři. Byl v bezvědomí. A já zoufalý. Chtělo se mi brečet, ale ne in the cool way. Naštěstí jsem se trochu uklidnil, když jsem nahmatal tep. Opatrně jsem prohlédl jeho tělo, abych zjistil škody, ale neobjevil jsem nic, co by způsobila srážka s autem. Zbytek mě sice vyděsil, ale o tom si promluvíme, až se maličký probudí. Zhluboka jsem se nadechl a odnesl si ho do auta.

Doma jsem ho ošetřil a uložil do pokoje pro hosty. Raději jsem u něj zůstal a hlídal jeho stav. Bylo mi příšerně. Srazit anděla... Má část, která toužila jen po tom toho chlapce chránit, mě v tuhle chvíli přímo nenáviděla. Aby odvedl myšlenky od toho modroočka, šel uvařit něco k jídlu.

„Hey, probuď se... Hey," snažil jsem se ho probudit, když se schylovalo k poledne a mně se vůbec nelíbilo, jak dlouho už spí. „Hey..."

„Jak... co..." Musel jsem se úlevně pousmát. Probudil se.

„Lež. Vypadáš naprosto otřesně," usmál jsem se na něj a donutil ho zůstat v posteli. Postavil jsem se, abych si ho mohl pořádně prohlédnout a zhodnotit jeho stav.

„Vy jste mě... ? My jsme spolu... ?" Snažil jsem se potlačit smích. Jeho tělo bylo nádherné a rozhodně bych se tomu nebránil, ale má snoubenka by byla asi trochu proti.

„Co prosím? Ne! Ne. Bože, ne. Ještě nejsem nekrofil. Zatím," usmál jsem se na něj a radši zmizel z pokoje, neboť mě jeho tělo celkem dost rozptylovalo. Ať už ve smyslu, že jsem chtěl najít a zničit toho, kdo mu ublížil, tak i jelikož mě maličký naprosto okouzlil.

Vzal jsem si polévku, kterou jsem během jeho spánku uvařil, a vrátil se k němu do pokoje pro hosty. Jen stál mezi dveřmi a zaujatě ho sledoval.

„Proč tady..." Podíval jsem se mu do očí a mile se usmál.

„Dáš si polévku?"