Steal My Boy

-15-

*Loui*

Uložil mě do postele a bez rozloučení zavřel dveře. Sotva tak udělal, tak jsem propukl v pláč. Bylo mi špatně. Jak jsem spadl na boudu, měl jsem pocit, jako kdyby mi umřela ruka. Měl jsem mu to říct. Jak jsem jen mohl takhle lhát, říkal, že nesnáší lži a já... bože. Přitáhl jsem si kolena k bradě a znova se rozbrečel.

Po nějaké době jsem začal dostávat žízeň, ale volat na Harryho jsem nechtěl. Postavil jsem se a utřel si oči mokré od pláče. Měl jsem na sobě zase Harryho tepláky a tentokrát i jeho černé tričko. Pořád jsem posmrkával a potahoval, ale i tak jsem se snažil být co nejtišší. Otevřel jsem dveře a dostal se až k točitému schodišti, které jsem sešel.

Po zhruba pěti minutách hledání kuchyně, protože ne, nevidím rozdíl mezi obývákem, který má světle růžový závěs a kuchyní, která má světle modrý závěs. Nakonec jsem musel najít skleničku, ale nějaká ležela na stole a tak jsem jí jen opláchl a nalil si do ní vodu. Sednul jsem si na barovou židličku, opřel se o stůl a koukal skrze francouzská okna do zahrady. Byl tam altánek porostlý bílými růžemi, které za svitu měsíce vypadaly přímo božsky.

Stále jsem přerývaně dýchal a sem tam si utřel i neposednou slzu, ale už jsem cítil uprostřed sebe jen tupou bolest a nezbylo mi nic, než se jen dívat do prázda a loučit se se svým šťastným koncem. Zhluboka jsem si povzdechl a přiložil sklenici ke rtům. Chladná tekutina ochlazovala celé moje tělo, a i když mi byla zima, odmítal jsem se zvednout. Chlupy na rukou mi stály v pozoru a já se otřásl zimou.

Matka mi umřela, otec zmizel, nevlastní mě mlátil, od mala jsem terčem posměchu pro svůj vysoký hlas a vzhled, můj bratr je mega talentovaný manažer firmy a jsem v baráku chlapa, který mě srazil autem, který mi nabídl bydlení u něj doma a práci, ve které dělá i můj oblíbený šikanátor. A nejlepší na tom všem je ten fakt, že jsem se do Harryho zamiloval a zbytečně si tak přivodil bolest. Musel jsem se usmát nad tím, jak moc absurdní byl můj ubohý život.

Harry mě drží ještě stále naživu, zabíjí mojí mysl a já prostě nevím, co bych bez něj dělal. Jenže on je zasnoubený, bůh ví, kdy se vezmou a budou mít dítě. Není na kluky. Je jen otázkou času, než mě vyhodí. A já pak půjdu kam? Na ulici? Chvíli bych mohl zůstat u Nialla... Niall! Zítra... ne, zítra do školy nemůžu. Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že je půl třetí ráno. Jak hloupé bude, když si půjdu sednout ven?

Opustil jsem dům a zamotaný v prvním kabátu, který visel na věšáku, a který voněl po oceanu, jsem si sedl na lavičku a opřel hlavu o sloup. Zívnul jsem a zavřel oči. Poslední, co si pamatuju byl zvuk kašny a šplouchající vody.

*****

„Lou..." Otevřel jsem oči a podíval se do krásné zelené. První, co mě zahřálo na srdci, byl ten naprosto dokonalý úsměv, který se usadil na jeho tváři. Ten hlas, mohl bych ho poslouchat od rána do večera a nikdy by se mi neomrzel. „Lou, musíš do školy." Pohladil mě po tváři a rukou vjel do mých vlasů a jemně za ně zatahal.

„Harry," zhluboka jsem se nadechl a podíval se mu pořádně do tváře „můžu mít dotaz?" Naklonil jsem hlavu na stranu a jemně se usmál. Harry jen přikývl a přivřel oči. „Harry, co-" zasekl jsem se. Nemohl jsem se ho na to zeptat. Nemohl jsem to zničit. „Co kdybychom si dnes zašli na oběd? Končím ve dvanáct, tak pokud nejsi v práci..." Znělo to příliš opovážlivě? Harry se na mě zadíval stylem: Myslím, že to není to, na co ses mě chtěl zeptat. Jenomže já se jen zářivě usmál a ignoroval to neskutečné prázdno, které v sobě mám.

„Popravdě mám šílenou kocovinu, tak jsem se rozhodl práci sabotovat. Vyzvednu tě ve dvanáct před školou," řekl jen a pomohl mi na nohy. Nadechl jsem se a s jeho pomocí došel do jeho pracovny a do jeho... šatny? Naklonil jsem hlavu na stranu a těkal očima mezi růžovou blúzkou a černým cosi s krajkou místo vrchní části... Co to sakra... ? Snažil jsem se zeptat na to, co jsem právě viděl před sebou, ale byl jsem zastaven ještě před tím, než jsem stihl říct první písmeno chystané otázky. „Nemám tady nic moc pro tebe, vzhledem k tomu, že jsi o dvacet cenťáků menší, ale nech si tyhle šedé tepláky a půjčím ti svou růžovou mikinu." Otočil se na mě a v ruce držel světle růžovou mikinu a nadšeně mi jí podával. Vzal jsem si ji a začal se okamžitě převlékat. Harry na mě jen užasle a trochu starostlivě hleděl.

„Mohl... mohl bych dostat něco k pití?" odkašlal jsem si a tím dostal Harryho z transu.

„Jasně." Zvedl se a já ho potichu následoval. Nevěděl jsem, jestli je dobrý nápad se mu omlouvat za včerejšek, nebo ne. Nevěděl jsem, jestli o tom mám vůbec mluvit, a tak jsem se pořádně nadechl vůně oceánu a odcupital do kuchyně, kde jsem dostal sklenici s čerstvou vodou. Plaval v ní i citron a já se musel usmát. Že si vůbec dělal škodu.

Za chvilku Harry zavelel a vydal se pryč z kuchyně, zatímco mě se noha zachytila o nohu židle a já se tak poroučel k zemi. Můj obličej se ale nesetkal se zemí, nýbrž s Harryho dlaní. Připomnělo mi to naše první setkání. ,,Hey, dávej pozor! Jsi v pohodě?" Starostlivě se usmál a postavil mě zpátky na nohy. Přikývl jsem a odešel si nazout boty a sednout si do auta.

Když jsme se objevili před budovou školy, vystoupil jsem a se zářivým úsměvem se zeptal: „Ve dvanáct?"

„Ve dvanáct." Odpověděl mi se stejným úsměvem a rozjel se pryč.

„Lou! Tomlinsone!" Otočil jsem se za tím zvukem a naskytl se mi pohled na neskutečně energetického Nialla. Mával na mě a křičel - a to byl dobrý kousek ode mě-.

„Taky tě rád vidím. Musím ti toho tolik říct," ale i když jsem na první pohled vypadal více, než jen šťastně, tak to uvnitř mě přímo zelo prázdnotou. Šťastný konec? Kéž by něco takového skutečně existovalo.

„Opravdu? Já ti toho taky musím hodně říct! Normálně jsem někoho potkal! Jmenuje se Liam a je naprosto dokonalý, skvělý a úžasný a...." přestal jsem ho poslouchat a jen sledoval, jak je konečně pořádně zamilovaný.