Steal My Boy

-10-

*Harry*

Byl jsem tak vytočený, když jsem ho objevil, jak utíká. Hlavně jsem měl pocit, jako kdyby mi tím vrážel kudlu do zad. Já se snažil a on se zachoval takhle... A potom, jeho blízkost, jak jsem ho přitiskl na ty dveře... V první chvíli jsem nevěřil, že v sobě najdu tolik sebeovládání a prostě ho políbím. Jenže pak jsem si vzpomněl na tu čarodějnici a to pro mě byla jako studená sprcha. Ale ani to nezábránilo tomu, abych se zbavil té starostlivosti, kterou vůči tomu maličkému chovám.

„Musíš, Loui. Nebudu tě odsuzovat, jen ti chci pomoct. Takže mluv," nekompromisně jsem se na něj zadíval. V hlavě jsem měl spoustu teorií, které by vysvětlovaly jeho zranění. Od pravděpodobných, jako je šikana, přes méně možné, například souboj dortíků, až po napadení mimozemšťany.

„Prostě... Jsem měl teď trochu problém doma, ale nic vážného, opravdu. Nic se nestalo. Jsem v pořádku, nebude se to opakovat," pokusil se o úsměv, ale viděl jsem, že je v tom ještě něco víc. Jeho oči nebyly tak úplně upřímné a to mě štvalo.

„Jsi si jistý?" ujišťoval jsem se. Místností se rozezněl zvuk mého mobilu. Povzdechl jsem si a podíval se na Louiho, který na má slova jen přikývl. „Ještě jsme neskončili. Najez se a potom se připrav, za půl hodiny odjíždíme. Jo, a nesnaž se prosím probudit Eleanor. Čím méně s ní budu trávit času, tím lépe pro mé psychické zdraví." Ani jsem mu nedal možnost odpovědět a zmizel jsem, zvedajíc hovor.

„Co tak brzy ráno, Camill?" zamručel jsem trochu otráveně a zavřel jsem se do pracovny, kde jsem si při vstávání schoval oblek. Eleanor nenáviděla, když jsem se převlékal v ložnici a tím ji probudil. Takže mi nezbývalo nic jiného, než si oblečení odnést jinam a obléct se tady.

„Jen že volal váš klient, který si žádá schůzku už za dvě hodiny. Jindy se mu to prý nehodí," poslušně zavrkala a zněla docela i slušně, což je dost divný. Ale rozhodně jsem to teď neřešil, neměl jsem na to náladu.

„Dobře, budu tam. Zařiď to do mé kanceláře. Zavolej i Zeeho, ale ten aby dorazil až na oběd, ano? Přijde se mnou i můj... možný asistent, takže připrav smlouvu číslo 3." Oblékl jsem se a zkontroloval hodinky.

„Dobře, píšu si. Chcete něco speciálního na oběd jako při nástupu Malika, nebo si někam zajdete?" Sice to byla dost často nesnesitelná kráva, ale svoji práci dělala až překvapivě dobře a spolehlivě.

„Přesně tak. To stejné jako u Malika," přitakal jsem a zkontroloval se v zrcadle, které mi viselo na dveřích. Musel jsem uznat, že mi to fakt slušelo.

„Dobře... Zařídím to. Ještě něco?" Slyšel jsem, jak něco ťuká do klávesnice. Sám pro sebe jsem se usmál.

„To je vše. Zatím." Položil jsem hovor a opět zkontroloval čas. Sešel jsem dolů do kuchyně a rozhodl se počkat na něj tam.

*****

„Loui, sice jsem tě nechtěl brát na schůzky už teď, ale alespoň zjistíš, co by byla náplň tvé práce. Většinou, samozřejmě. Budeš prostě po mém boku, mlčet a občas, když se zeptám, tak vyjádříš svůj názor. Když řeknu, půjdeš pro kávu, pro jídlo, cokoliv. Je možné, že budeme chtít mluvit i osamotě, takže prostě odejdeš... Ale neboj, není to jen tohle. Ale víc se dozvíš až potom a po obědě, kde se k nám připojí i tvůj kolega. Doufám, že si sednete. Nerad bych řešil nějaké problémy..." na chvilku se odmlčel, „potom budeme mít volno. Je neděle, takže jestli zůstaneš, tak si můžeš jít někam pro věci a potom se můžeme poznávat... " a trávit spolu čas, protože po ničem jiném teď netoužím. Dokončil jsem svůj monolog a podíval se na Louiho, jestli všemu rozumí.

„Já to beru." Překvapeně jsem se na něj podíval. Nečekal jsem, že by byl rozhodnutý už teď. Ale rozhodně mi to nevadilo.

„Dobře, tak u Camill podepíšeme smlouvu," potěšeně jsem se usmál mířil na tu nejnudnější schůzku, která jen mohla dneska přijít. Absolutně jsem se na to netěšil. Veškeré schůzky s tímto člověkem stály za starou bačkoru. Nic se nedělalo, jen řešily zbytečnosti naprosto nudným způsobem.

„Dobře," zašeptal tiše Lou, načež jsem se jen pousmál. Zastavovali jsme před sídlem mé firmy.

„Pojď, ať už to máme za sebou."

*****

Protáhl jsem si záda, až to křuplo, a dlouze vydechl. Konečně bylo po schůzi.

„Tohohle člověka nenávidím. Nebýt otce, už bych s ním dávno přerušil kontakty..." Spoléhal jsem na to, že podepsal společně s pracovní smlouvou i smlouvu mlčenlivosti a mohl jsem s ním tak mluvit o prakticky všem a on neměl právo cokoliv ventilovat ven. Díky bohu, jinak by měl Zee tolik materiálu, jak mě potopit. Možná stejně jako Eleanor, kdyby měl dostatek důkazů.

Podíval jsem se ke dveřím, kde vcházela Camille s naším obědem. Usmála se a pronesla: „Váš asistent čeká, mám ho sem pustit?"

„Jistě, proto jsem pro něj poslal." Protočil jsem očima, ale ještě jsem nakonec poděkoval za přinesené jídlo, stejně tak i Louis.