Manželský zákon

24 - Čas na upřímnost

Dnešní delší, trochu temnější kapitola. Děkuji za komentáře a podporu, kterou mi věnujete. :-) 

„To-," zarazila se, odkašlala si a zkusila to znova. „To je z Azkabanu."

A moc ji neuklidnilo, když si všimla, jak na ta slova Draco pobledl.

Hermiona upřeně hleděla na dopis ve svých rukou. Co to mělo znamenat? Kdo by jí mohl psát z Azkabanu. A umožňují vůbec někomu z Azkabanu psát dopisy? Hlavou se jí honila jedna otázka za druhou, než ji z úvah vyrušil naproti sedící Draco.

„Neotvírej to." Jeho tón byl ledový.

Dívka k němu zamračeně vzhlédla. „Proč? Mohlo by to být důležité," odporovala zmateně.

Draco si posměšně odfrkl. „Grangerová, vsadím vše, co mi zbylo, že vím naprosto přesně, kdo ti píše. A co. Neotvírej to."

Hermiona zase stočila oči k obálce. Jeho slova jen podnítila její zvědavost. Mohl by mít Draco pravdu? Že by psal jeho otec? Ale proč by to dělal?

Rychle, než si to stačila rozmyslet a Draco ji zastavit, roztrhla pečeť a vytáhla ven dopis. Zarazilo ji, že je poměrně obsáhlý.

„Grangerová," zkusil to ještě jednou varovně Draco, ale už se na něj ani nepodívala a začetla se.

Draco s narůstajícím znepokojením sledoval, jak dívčina tvář nejprve zbledla, načež postupně víc a víc rudla. Doufal, že se plete, ale tušil, co by v dopise mohl jeho otec psát. Když dočetla, nějak chvíli na dopis ještě upřeně hleděla, než zvedla oči k Dracovi. A jeho tušení se změnilo v jistotu, když v nich spatřil slzy.

„Hermiono?" oslovila ji tiše Ginny, která svou kamarádku celou dobu znepokojeně pozorovala.

Hermiona, sotva uslyšela její hlas, sebou trhla. Tady teď nemohla zůstat. Roztřeseně vstala, dopis i obálku stále v ruce. Věnovala Dracovi ještě jeden rychlý pohled, než se rozhlédla kolem sebe, popadla svou tašku a vyběhla z Velké síně.

Hovor kolem stolu utichl. Všichni nechápavě sledovali prchající Nebelvírku. Ve chvíli, kdy se jim ztratila z očí, se stočily tázavé pohledy na Draca.

Ten nasadil svou kamennou masku, kterou si zvykl nosit ještě za doby války. Opatrně se zvedl od stolu a pomalu se vydal stejným směrem, kterým odběhla čarodějka. V zádech cítil upřené pohledy, ale s hlavou vztyčenou se ani jednou neotočil.

Jakmile se dostal ven z místnosti, netečná maska se rozplynula a nahradilo ji zoufalství. Tohle bylo špatné. Musí ji najít. Musí jí to vysvětlit!

Jenže ať se rozhlížel sebevíc, nebyla po Hermioně nikde ani stopa. Horečně uvažoval, kam by mohla jít. Jistě ne do jejich ložnice, tam by ji rychle našel. Půjde někam, kam za ní nemůže. Vyloučil i knihovnu, která byla příliš očividná a po rychlém pohledu ze vstupní brány také školní pozemky. Tak kam jinam by šla? Do nějaké prázdné učebny?

Jen tak naslepo se vydal po schodech nahoru. Třeba bude mít štěstí a někde na ni narazí. Musel se přesvědčit, že se plete a jeho otec nenapsal to, co si myslel. Protože pak by ho musel asi zabít.

***

Hermiona však zamířila tam, kam Draco nepředpokládal. Do knihovny. Chodila tam vždy, když chtěla přemýšlet nebo být sama a vhodnější místo ji v tuto chvíli nenapadlo. Cestu znala dokonale, i když dnes na ni skrz slzy moc neviděla. Jak jim to jen mohl neříct?