Maybe I love you - Larry Stylinson

Kapitola 39

Náš život se Zaynem se po příjezdu do Londýna naprosto změnil. Zayn neměl v hlavě nic jiného než svatbu. O ničem jiném nemluvil, nic jiného neřešil, podle mě se mu o tom i zdálo. Byl tak šťastný. Nikdy před tím jsem ho takového neviděl. Celý zářil a každý den jeho tvář zdobil úsměv. A co já? Už po několikáté se přesvědčuji o tom, že zapomenout na Harryho je prostě nemožné. Ale kupodivu mi to přestalo vadit, protože jen ta bolest, která mi po něm zbyla mi dokazuje, že to co mezi náma bylo, bylo opravdové. Nemám žádné fotky, videa, zprávy...zbyla mi jen ta bolest. Ale jsem šťasný za Zayne, aspoň ten si  tohle celé užívá. "Lásko posloucháš mě?" řekl a já se probral z mého menšího zasnění. "Promiň, cože jsi říkal?" usál jsem se a posadil se mu na klín. "Souhlasíš s tím, že 1. února je prostě skvělej datum?" zopakoval mi. To je den Harryho narozenin. "Proč zrovna tenhle den?" pokusil jsem se o úsměv. Jak si mám užít aspoň trošku vlastní svatbu, když bude v den narozenin muže, který mě den co den provází mýma myšlenkama. "Tak zaprvé, je to nejbližší termín, který mají a za druhé, proč ne?" zasmál se a sevřel mě v objetí. Nemá cenu ho přemlouvat. Poznal jsem, že je rozhodlý a ten datum mi spíše oznamuje, než aby se na něj ptal. Takže naše svatba bude prvního února. Zbývá necelý měsíc a mně se z toho svýrá žaludek. Jelikož už je nějaký ten pátek po pololetních prázdninách, čeká nás další školní den. Teda jen mě. Zayn si hodil marod, aby prý mohl zařídit všechny potřebné věci na náš velký den. Před školou jsem potkal pár kamarádů s kterýma jsem se pustil do řeči. "Můžeš na chvíli?" uslyšel jsem za sebou a byl jsem si jistý, že se mi to jen zdá. Vždyť to není možné ne? "Harry." vydechl jsem po tom co jsem se otočil a ověřil si tak, že se to opravdu děje. "Co tu děláš?" zeptal jsem se ho hned, jak jsem se trochu zpamatoval. "Potřeboval bych s tebou mluvit osamotě." odpověděl. "Dobře" řekl jsem a vydal jsem se společně s ním do jedné ze zapadlých londýnských uliček. Je možné, že okaždé když ho vidím, tak se mi zdá krásnější a krásnější? Šli jsme a stále jsme byli ticho. Začínalo to být nesnesitelné. "Tak o čem jsi chtěl mluvit Hazz" zeptal jsem se nervózně. "Lou, přijel jsem kvůli tomu, že od chvíle, kdy jsi odjel nemyslím na nikoho jiného než na tebe. Já vím, že už je kurva pozdě, ale já nedokážu být s nikým jiným než s tebou. Nikdo mi nedokáže dát to, co ty. Já, prostě jsem si jistý, že nikdy nebudu šťastný pokud mi nebudeš na blízku. Jsem idiot a vím to. Vžyť máš před svatbou, ale já ti to prostě musel říct. Nedopustím, aby jsi si myslel, že lituji toho co se mezi námi stalo. A pokud nemůžu být šťastný s tebou, tak budu aspoň šťastný za tebe. Na tu svatbu přijdu a věř mi, že si nebudu přát nic jiného, než aby jsi byl do konce života šťastný." řekl a já už nepotřeboval slyšet nic jiného. "Šťastný budu vždycky jen s tebou" odpověděl jsem a přitáhl jsem si ho do toho nejkrásnějšího polibku. "Nechte mě být" zařval někdo před náma a ozval se výstřel. Tělo, které jsem doteď držel v objetí se náhle sesunulo k zemi. "Harry" vykřikl jsem. Rozhlédl jsem se kolem, ale už bylo pozdě. Ulice vypadala, jakoby tudy nikdo nikdy neproběhl. Avšak Harryho kůlka v zádech dokazovala pravý opak. "Harry prosím" byl jsem zoufalý držel jsem ho v náručích a snažil se nahmat mobil. "Lou" vydechl a šlo vydět, že zadržuje veškerou bolest. "Copak" odpověděl jsem přes slzy. "Zasáhl i tebe?" zeptal se mě a to mě rozplakalo ještě víc. "Ne já jsem v pořádku Hazz" jeho odpovědí byl spokojený úsměv. "Hazz ty nemůžeš odejít ano? Prosím teď ne. Nenechávej mě tu...já,potřebuji tě." propukl jsem v pláč. "Miluji tě Lou" řekl skoro z posledních sil. "To já tě miluji Harry a vždycky jsemtě miloval" přimáčkl jsem si ho k sobě a nesnášel se za to, že jsem mu to neřekl dřív. "Teď už můžu v klidu odejít"

Tak jo zlatíčka promiňte za zpoždění, ale dneska jsem toho měla vážně moc....snad to nevadí ❤️předposlední Kapitola je tu💚💙 tak v neděli s posledním dílem kolem 20:00 (už budu přesná😅) děkuji za všechno ❤️❤️❤️