Who am I really?[Avengers cz ff]

14.Osamocenná

Sedím tu už pár měsíců. Po týdnu jsem přestala počítat dny.

Nemám moc věcí na práci. Občas pokecám s Rajčákem. Je celkem milej když se nepokouší ovládnout Zemi.

Někdy mě přijde Nat vyslíchat. Clint se taky občas staví,informovat mě jak na tom teď jsou s tím vrahem a prostě pokecat.

Jsem mu za to vděčná.

Flashback
Uslyším kroky a o pár chvil později se před mou celou objeví Clintouš. Otevře dveře od cely a vejde dovnitř.

Všimnu si,že je nechá přivřené,což nikdy nedělal.

Povytáhnu jedno obočí a tím mu naznačím,jeho začátečnickou chybu. On mě probodne pohledem,abych o tom nemluvila.

Pochopím to. Snaží se mi pomoct.

Pokecáme a já když se začne zvedat k odchodu,přetáhnu ho knihou po hlavě,v duchu se mu omluvím a začnu zdrhat.

Prudce se otočím do leva a začnu se prát s Natashou. Samozřejmě prohraju,když mi nasadí pouta prudce se mnou trhne,rozmáznu se o zem,která mi přijde najednou mnohem milejší než Vdova.

Smutně se usměji a hledám v jejích očích aspoň trochu toho soucitu,které jsem u ní dřív vídala celkem často.

Chápala mě. Taky zažila,že musí pracovat na vlastní pěst. Taky zažila tu samotu.

Teď tam ale nic není,jen prázdnota. Pouhá prázdnota.

End of flashback

Pamatuju si,jak se mě Clint pak zastával a měl z toho velký problém.

Sice párkrát přijde taky Bruce,který mimochodem po mě pořád vrhá soucitné pohledy a občas něco prohodí,ale strašně mě zlomilo,že ostatní se mnou mluví jen jako k vězni.

Co jsi čekala,vždyť tě vůbec neznali. Nebyla jsi pro ně ani kamarádka.

Fakt díky blbá hlavo. To mi zvedlo náladu.

Já vím,já vím. Ten otravnej hlásek má pravdu. Byli to ale mí první přátelé po vraždě rodičů.

Nevěděla jsem,že jsem tak zoufalá z jejich chování,aby se mi zdály vzpomínky z HYDRY. Často jsem se budívala s uslzenou tváří na zemi nebo s výkřiky.

Zoufale si prohrábnu vlasy. Moc jsem se změnila. No dobře. Skoro vůbec. Jednu věc vím ale jistě. Už nikdy nebudu lidem důvěřovat hned co s nimi promluvím. Ani když mi budou sympatičtí.

„Copak,že by jsi brečela?" Vytrhne mě z přemýšlení ten sametový hlas.

„Jak vidíš,nebrečím,jen jsem zoufalá," zašklebím se na něj a dodám :„Rajčáku."

Zamračí se a zamumlá:„Už jsem myslel,že to neřekneš."

„Ale prosímtě,jak bych na to mohla zapomenout? Hlavně když je to přezdívka takovýho blázna." Uchechtnu se.

Vrhne po mě hodně naštvaný pohled a tak radši zavřu klapačku.

Pak začne blikat červenné světlo a ozve se:„Všichni okamžitě opusťte helicarter(pardon nevim jak se to píše),loď se může každou chvíli zřítit. Opakuji:urychleně opusťte helicarter."

Překvapeně zamrkám. Když však uslyším řev TOHO velkého naštvaného zelenáče,začne mi srdce bít jako o závod.

Co se mnou udělají? Nechají mě tu na lodi nebo mě vezmou sebou? A když jo,nestrčí mě "náhodou" někdo do moře? Nebo mě nechají uškvařit elektrickými šokami,jako v tom filmu,na který jsem koukala se svou spoluvražedkyňofalešnoukamarádkou?

Pardon,moc přemýšlím.

Ozvou se kroky a mě přijde,že srdce mám až v krku,jelikož uvidím jeden z Lokiho ďábelských úsměvů.

A že jich má hodně. Jeden s povytaženým koutkem,další spíš šílený,pak posměšný a-

Ehm....k věci.

Jojo,už mlčim.

Tenhle je ale vítězný. Jako kdyby se chlubil Thorovi,že ovládnul Zemi a úplně sám. No dobře,tak moc vítězný není,navíc to by byl v tamtom případě spíš povýšený ďábelský úsměv.

Jenže to co uvidím mi vyrazí dech. Přímo k mojí cele si to šine nejmíň deset hydrantů.....myslela jsem hydráků. Blbá hlava.

To máš blbý no...

SAKRA NĚCO VYMYSLI!!

Ječela jsem na něj v duchu. Když však jeden lebkoun otevřel dveře a začal mě propalovat pohledem. Omdlela jsem. Ne vážně. Nejspíš má ten blbeček nějakou schopnost.

No a jsem zase v maléru

Jak jinak taky.

Ty si mi nepomohl,tak mlč! Beztak jsi jen výplod mé fantazie.