Brumbálův příkaz // Snarry

#57#

Albus Brumbál si nevěděl rady. Harryho magie se již obnovila a byla snad silnější než dříve, ale tím veškerý pokrok končil.

Mladík se stále neprobíral, jeho tělo zachvátila vysoká horečka a životní funkce neustále kolísaly. Vědomí se stále nevrátilo zpět do svého těla a Albus přestával vidět naději.

Postupně skládal střípky informací a hledal v zápisech o dvojím magickém jádru a začínal zjišťovat co může být příčinou. A tou bude nejspíše Harryho podvědomí.

Podvědomí je tou částí, která zůstává na svém místě a zároveň propojuje vědomí s tělem. A právě podvědomí brání Harryho vědomí, aby se vrátilo. Něco tam je natolik zakořeněné, že to blokuje návrat. A Albus začínal mít podezření, že ví co.

Proto si také pozval profesora lektvarů do ředitelny. Od toho dne, kdy ošetřil Dudleyho se na Grimmauldově náměstí neukázal a ani nijak jinak neprojevil zájem o Harryho. To se řediteli nelíbilo.

Možná byl starý, umírající blázen, za jakého ho většina lidí má, ale nebyl slepý. Viděl, jak moc mladík staršího muže miloval a nepochyboval o tom, že Severus Harryho miluje stejně silně.

Proto byl Severusovým chováním zaskočen. Očekával vztek i obavy, ale rozhodně ne naprostou ignoranci.

„Dobré ráno, řediteli. Chtěl jste se mnou mluvit?“

„Posaď se.“

Severus byl překvapen chladem v ředitelově hlase. Dnes nevypadal jako milý strýček, ale jako velmi přísný muž.

„Zajisté tě potěší, že Dudley je již v naprostém pořádku. Odmítl návrat k rodině, proto i nadále zůstává na Grimmauldově náměstí.“

Profesor přikývl a čekal co se bude dít dál. Měl sice podezření, proč si ho ředitel zavolal, ale nehodlal ustoupit.

„Bohužel Harryho stav se nelepší. Jeho vědomí je stále mimo tělo a nejsem si jist, jak dlouho to ještě vydrží.“

„Co chcete ode mě, řediteli?“

„Co od tebe chci? Pravdu. Chci vědět co se děje a neříkej mi, že nic.“

„Nejspíš nerozumím vaší otázce.“

„Proč tě najednou nezajímá co se s Harrym děje?“

„Proč by mělo? Potter si dělá co chce a musí nést následky.“

„Severusi!“

„Co chcete slyšet? Jestli vám nevadí, že zradil vaši důvěru tak mě ano! Vtloukal mi do hlavy ať mu věřím a nakonec udělal co? Sebral se a utekl, aby si zase mohl hrát na hrdinu!“

„Máš vztek?“

„Vztek? Já toho kluka nesnáším!“

Severus byl rudý vzteky, zatímco Brumbálovi z očí létaly blesky a jeho momentální vzhled byl strašidelný. Promluvil tiše, ale tón jeho hlasu byl ledový a vážný.

„V tom případě, tě jistě nijak nezajímá, že Harry umírá. Konečně budeš mít klid, že ano? Zřejmě se tě nedotkne ani fakt, že nejspíše umírá právě díky tvému vzteku a nesnášenlivosti, protože se jednoduše bojí vrátit zpět do svého těla.“

Nastalo ticho, že by bylo i špendlík slyšet spadnout. Severus se ohromeně díval na ředitele, v němž to vřelo neskutečně silnými emocemi. Možná se mýlil a Severusova láska není tak hluboká, jak se domníval.

„Začíná vyučování. Jdi.“

„Řediteli -“

„Jdi na vyučování, Severusi. Nehodlám se dále zabývat tvou nesnášenlivostí.“

Severus byl naprosto v šoku. Ještě nikdy neviděl ředitele v takovém rozpoložení. Raději opravdu odešel, přestože nyní v něm vyvstávaly další a další otázky.